Peru a Bolívie 2001


Úvod

Deník
část 1
část 2
část 3
část 4

Další volby
Fórum
Cestování
Ubytování
Incký kříž


Reklama na stránkách

Den D čtvrtek 12.7.2001
Bral jsem přípravu asi moc pohodově a proto se nevyspal. 4 pivka na bowlingu s Jakubem a Sosíkem zapříčinila, že jsem spal od 2 do půl pátý. Ráno doma samozřejmě hysterie, jako před každým odjezdem. Nebýt Praha volná, tak jsem možná letadlo ani nestihl, ale těžko říct. Drahotovic i Soumarovic už byli na letišti a samozřejmě odbavení.

Tak jsem si to taky odbyl, pak seznamovačka, foto, loučení před Gate closed. Sedadlo jsem měl u okýnka. Možná by bylo gentlemanský k němu pustit Terez, ale jednou to takhle BA rozdělily, tak proč jim v tom dělat bordel, že jo. Letadlo mě fascinovalo jako dalších asi tisíc věcí. Vlastně jsem od té doby totálně brutálně fascinovanej furt. Start v 8:50 SELČ v pohodě, fotil jsem divoce a asi 40 minut se cítil zvláštně (nevěděl jsem přesně, jestli se i to tak líbí nebo mi je špatně nebo co vlastně). Pak zjišťuju, že se mi to líbí, nejvíc turbulence. Postupem času jsem se na ně těšil. To houpání příjemně šimralo a uspávalo.

Londýn v pořádku, při čekání se k nám přidal nějaký týpek, co se jede starat o 600 kytek do Belize, na 2 roky. Dobře se s nim kecalo a holky s nim vyměnily v Miami email. Let (13:40 GMT) do Miami Boingem jako kráva s BA, sedadlo=čtyřka uprostřed. Malej americkej spratek zatáh okýnko, takže jsem viděl kulový a sám čuměl jinym okýnkem. Černoušek před námi hodil šavlu, asi nebyl turbulencema fascinovám jak já. Na tom by nebylo nic hroznýho, kdyby ale nepoblil Evě boty. Po ošetření povrchových zranění GORE-TEXu na záchodě, ale vypadaly zas celkem normálně. Jídla bylo dost a dobrý, BA 3x hurá. Miami byla bomba, přistání hladký (na tak velkou krávu pozoruhodný výkon pilota) a město hned na pobřeží vypadalo skvěle. Už v hale bylo cítit dusno. Ajko máme US víza na 10 let, hned navrhuju výlet na Miami Beach.

Prošli jsme imigrační, pak následovalo rentgenování zavazadel. 3/4 prošly bez problémů, Terez ne. Po rozhovoru a argumentech asi slabých byla úřednice nekompromisní a 2 okurky + 1 mrkev skončily ve žlutym sudu. Amerika byla zachráněna od jistě zkázy a my se vydali mimo svět klimatizace. Nutno říct, že tato cena byla za následný zážitek mrská a že Terez 1 mrkev pronesla. Mimo letištní budovu to byla prádelna - vlhko, teplo. Prošli jsme garáže na jakousi výpadovku z letiště, nedohodli se kam dál, tak udělali pár fotek a vrátili se. Z ženský, co kasíruje auťáky z garáží jsem vytáh, že bus na Miami Beach stojí 1,45 USD, takže při zpáteční cestě tam razim.

Poslední spoj - 23:30 s America Airlines jsem víceméně prospal. Za zmínku stojí, že jsem seděl odděleně od zbylých členů naší výpravy úplně na ocase u okýnka a vedle mě seděla celkem slušná asi 23 letá indiánka. Vůbec jsme nekomunikovali, jenom jsem ji gentlemansky nabídl deku (asi 30 minut před přistáním), kterou nechtěla. Miami v noci vypadalo jako přezdobený vánoční stromek, ale celkem se mi líbilo. Co se mi nelíbilo bylo, že mi někdo šlohnul propisku, kterou jsem měl ze strany báglu. Holka vedle mě asi věděla, proč si dává tašku pod nohy a ne nahoru. Určitě ji čórla ta bába, co si nejdřív hamtla na mou sedačku a já ji za pomoci zřízence AA vyhodil. Jídlo celkem šlo, ale radši bych asi spal.

Den 2, pátek 13.7.2001
V Limě byla mlha, ale přistání se zdařilo (4:10 místního času). Když jsem vylez z letadla, byl jsem na Žižkově nebo v Karlíně. Zima a smrad z moči. Imigrační bylo v pohodě a pak jsme před celním pospávali než pojedeme na bolivijskou ambasádu. Mezitím Soumarovic a Terez zjistili, že nákladový prostor v letadle nebyl natlakován a ruply jim plastový lahvičky s tekutým mýdlem, tekutým pracím práškem a snad ještě něco. Hlavně Honza měl mastnej celej bágl. Tak to nějako vymyli a razíme. Nikdo už tam nebyl a celníkovi se nechtělo vstávat, tak jsme nic nemačkali (normálně se mačká na celním oddělení knoflík, když se pak rozsvítí červená, jde se na prohlídku, když zelená, jde se dál) a jenom prošli. Ještě předtím jsem si koupil v Duty free Grant´sku za 13 USD. Reklamace poničených zavazadel nevyšla, tak jsme šli hledat taxíka. Dědouš před letištěm řekl, že do San Isidro (čtvrť s velvyslanectvím) to MHD stojí 1 sol. Nakonec jsme jeli narvaný v taxíku za 14 solů pro všechny. Taxikář byl v pohodě, hodně toho nakecal a hodil nás až před budovu. Mrholí. Prý i to je v Limě slejvák. U každý důležitý budovy stojí maník nebo 2 s kvérem. Vízum jsme měli asi za 40 minut a stálo 20 dolarů/osoba. Na nádraží jsme jeli nadvakrát, první Ormeňo totiž bylo pro luxusní busy. Stálo to 4 soly na 1. terminál + 8 solů na správný terminál. Bus do Pisca jel hned a stál 10 solů na osobu. V Piscu jsme nejdřív hledali ubytování, bylo to těžký dohadování a nakonec vyhrál Hostal Marques - kousek od Plaza de Armas, v cimře 4 postele, vlastní koupelna a záchod, čistý, 10 solů/osoba. V bance jsme vyměnili doláče, nic jinýho nechtěj. Švýcarský franky a marky mi jsou úplně na prd a jsem resp. budu ve finanční tísni. Výlet na Islas Ballestas jsme sehnali za 30 solů/osoba (Islas Ballestas + poloostrov Paracas). Pak internet (3 soly na hodinu) a véča. Menu za 4 soly, hroznej kravál, celkem slušný jídlo. Terez vyzkoušela oranžový divný v misce a málem uhořela. Ostrý to bylo dost neb jsem si dal ždibík a drška mě pálila taky. Spát jsme šli asi v 9:00.

Den 3, sobota 14.7.2001
Vstali jsme v 6:10, já pomaleji. Svrzli lehkou sníďu a už v 7:27 (domluveno bylo 7:30) nás burcovali z cestovky. Nasedli jsme do busíku, objeli další hotely, nabrali další lidi a vyrazili do Paracasu.

V přístavu nás posadili do člunu. Nasazujem čepice a vyndaváme bundy proti seroucím ptákům a hurá na Islas Ballestas. Bylo zataženo, průvodce nám dal plachtu, ať si ji dáme z boku lodi. Bylo to proti cákání vln, ostatní čluny to neměli, pač do nich neteklo. Dost by mě zajímalo, kolik za ně platili. Nejdřív krátká zastávka u Candelabro, pak Islas Ballestas (ostrovy pokryté ptačím trusem - guano - huano původně). Je jich několik a průběžně se na nich guano těží. Obsahuje totiž fosfor a využívá se v hnojivech. Všude je spousta ptáků (posrali z nás jenom Evu, za to 2x). Fotil jsem o 106, asi 18 fotek. Bohužel na detaily bylo málo světla, takže rackové, kormoráni, další mořská ptačí havěť a tuleni jsou buď menší nebo podexponovaní. Člunů s turistama tam bylo asi 8, každý čadil spálenou naftu a málem se mi zved kufr. Po návratu v přístavu handlujem s ženskou o oříšky, ale nabídka a poptávka se nestřetly. Pak přišel na řadu poloostrov Paracas (vstup 5 solů - zapomněl jsem ale žádat studentský vlezný, tak ani nevim, jestli tam je). Na plameňáky se čumí asi z 400 metrů dalekohledem, takže moc vidět nejsou. Objektiv dvoukilo to nezachránil. Pak zajímavý informace o Paracasu, na muzeum pečem je vykradený, pak La Catedral (skály). Vyjasnilo se a je to najednou dost super. Děláme foto, jak se plazim v poušti, tak to snad vyjde. Pak Lagunillas. Super menu za 8 solů. Drahota, ale výborný. 1. chod marinovaná ryba s cibulí a asi sladkýma bramborama, pak pečená chita (ryba) s hranolkama a rejží, k tomu kola. Bylo toho dost, tak jsme pěkně napraný.

Všechny přemlouvám ke koupačce v Pacifiku, ale nakonec jdu do ni sám. Při odjezdu zdržuju, ale je mi to jedno. V Piscu dáváme věci do hotelu a jdem lovit snímky. Ulovil jsem fotbal na ulici. Vždycky když jsem zved foťák, tak začali křičet a mávat. Ukazuju, že chci aby hráli, tak hrajou (s větší vervou, ale nečučej do foťáku). Hrajou ale super technicky. Zkoušíme různý ovoce, co neznáme. Spálil jsem se s avokádem (0,5 solu/kus), lepší bylo něco zelenýho a hnědýho (dohromady 3,5 solu). Nakonec necháváme s Honzou holky, prachy a foťáky v hotelu a jdem projít místní slumy. Celkem fajn zážitek a nic se nám nestalo.

Den 4, neděle 15.7. 2001
Hned ráno se hádáme, jestli bylo vhodný zapnout větrák přes noc nebo ne. Asi ve 3 Terez sjela Honzu, že jsme ho večer nezapli a zapla ho. Kolem 6:25 větrák začal cvakat a hrozil odpoutáním se od stropu, všichni se vzbudili a já ho vyp. Terez ho zas zapla. Další diskuze byla neplodná.

Balíme a jedem za 2,5 solu do Icy. Odchytává nás maník a vede do Musea regional (vstup 5 solů, 2 soly jen pro studenty peruánský). Museum je dost přehledný a s maníkovým výkladem do sebe dostáváme peruánskou historii i s pohřbíváním a trepanací lebky. Dostal od nás 4S. Kupuju 7 pomerančů za 1 sol. Jedem na duny do Huacachiny mrňavym žlutym taxíkem za 3 S. Ještě teď nevim, jak jsme se tam narvali. V Huacachině (oáza v poušti) kašlu na 3 S za hodinu sandboardu a sháníme ho nakonec za 2. Jezdil jsem jenom s Terez. Vylézt po sypkym písku je makačka, po tvrdym to celkem jde. Terez je však jiného názoru a nadává po každym kroku. Board mám ale já, takže se jde až nahoru. Voskujem (prkno se musí před každou jízdou navoskovat, aby klouzalo po písku; vosk dávaj k prknu) a rozjíždíme se na malym kopečku (duně). Celkem to jde, děláme fotky. Zpátky jedem z velkýho krpálu - "černá". Nebojim se špičku ze svahu a dělám si obloučky. Jednou jsem si ale namlel držku a písek je všude. Úplně. Terez jede opatrně, skoro dole však padá a board jede do oázy sám. Závěr: Zajímavá zkušenost, ale snowboard jezdí líp, ovládá se líp a nemusí se nahoru tak dřít. Navíc jsem si poškrábal hodinky a mám trochu strach o foťák neb písek lítal vzduchem v množství velkém. Děláme s Honzou pár fotek (datlovník) a jede se zpátky do Icy. Kupuju banány (0,25 S/kus). Mě chutnaj, jinejm ne (pozzdeji jsem zjistil, že tenhle druh je na vaření). Přejezd do Nascy za 6 solů (v busu kupuju 8 pomerančů za 1 sol). V Nasce se o nás málem poprali na nádraží a s cenou za ubytování šli z 10 na 7 solů s tím, že nás i odvezou. Maníkovi, s kterym jsme jeli došel po 200 metrech benzin. Soumarovic měli strach z loupeže, ale tady je to asi normálka. Chlápek otevřel motor, natlakoval trubičku a jelo se dál. Hotel prošel Honza s Evou, ale nelíbilo se jim, že je prázdnej, tak jsme šli do druhýho. Ten nám dohazoval tlustej kreténodebilní vychcánek. Asi je dost profláklej, pač na nás ukazovali, ať si dáme pozor. Hotel byl dobrej, ale cena najednou nebyla 7, ale 10 solů. Po chvilkovym dohadování, jsme tam zůstali (za těch 10). Ve sprše probíjí proud a přestává týct teplá.

Den 5, pondělí 16.7.2001
Zburcoval jsem recepčního kvůli teplý vodě. Nahodil pojistku a najednou to fungovalo. Jdeme se shánět po výletu. Mám představu o 50 USD za let i tours (jednotlivé cesty na zdejší zajímavosti - jsou 3). V cestovce ale nabízej za 40. Pak nás na ulici odchytává maník a nabízí za 36. Za 35 to berem. Jedem na letiště a zamlouváme lístky na bus do Arequipy (35 solů). Na letišti se rozdělujem do 2 skupin - 3+1. Dobrovolně jsem +1. 1.trojka letí na výlet. Čekám s 2 Holanďanama a Němcem. Němec to má za 50, Holanďanka (letí jen ona) za 40.

Trojka se vrací silně pobledlá. Jen Terez říká, že jí není blbě. Čekáme asi 2 hodiny než na nás zas přijde řada (16 letadel se sřídá). Honza radí jít dozadu, líp se fotí. Když přijde řada, čekám v ústraní až nastoupí první (vedle pilota). Jenže ouha, mám to nejlevnější, tak mě prohlašujou za co-pilota a lifrujou dopředu. Termínem co-pilot jsem polichocen a lezu tam. Čumim na palubní desku a přemejšlim, co zmáčknout. Start v pohodě. U prvního obrazce oznámil pilot jeho název a postavil to na křídlo, abychom lépe viděli, pak prudce zatočil a postavil to na druhý křídlo. Celkem se mi to líbilo. Když udělal to samý u druhýho obrazce, tak už to takový nebylo a u třetího mi začlo být zle. Totálně mě oblil pot, dejchal jsem zhluboka a myslel na přistání. U sedmýho obrazce pilot zpozoroval, že nejsem zcela O.K. a přestal to tak klopit + pustil vzduch do kabiny. Trochu se to zlepšilo a vydržel jsem do přístání. Přesto jsem si u devátýho obrazce vytáh blicí pytlík. Jinak to ale bylo 30 minutový peklo nejhoršího rázu, za který jsem vypláz 30 doláčů (zbylých 5 je za tours). Fotky jsem ale dělat stačil, i když ne nějak technicky propracovaný, uvidíme. Po vystoupení z letadla jsem byl asi 40 minut totálně nepoužitelnej. Škoda, že jsem neletěl první let a neměl čas se zotavit. Holanďanka (byli jsme mezinárodní posádka Čech, Němec, Holanďanka a Peruánec) říkala, že jí je v letadle vždycky blbě, ale teď si vzala pilulku a nic necítila. Asi jsem si taky měl dát pilulku. Pak se jelo na ukázku výroby keramiky (1. tour) a zlata (2. tour), nakonec na hřbitov Churchilla s mumiema. Čekal jsem ještě akvadukt, ale prej v ceně nebyl. Jeli jsme tam odpoledne taxíkem (10 solů) + 2 soly za vstup na člověka. Normálně je 3, ale taxíkář je prej známej. Nějaký dědula nám k tomu řek, jak to funguje a pak nabíd, jestli to někdo nechce prolízt (z jednoho okna do druhýho, okna jsou takový díry k vodě, který se využívaj pro přístup do akvaduktu při čištění). Šel jsem do toho sám. Tunel je asi 1 metr vysoký a průměrně 80 cm široký. Nic pro klaustrofobiky. Ze začátku to bylo docela vzrušující, pač jsem lez do tmy, po asi 2 metrech byl už ale vidět výlez a bylo to celkem o ničem. Zajímavý to bylo až když jsem uvíz boky mezi šutry, ale hned jsem se vyprostil. Noční přejezd do Arequipy se společností Civa.

Den 6, úterý 17.7.2001
V Arequipě berem kus za nádražím do centra za 1,5 solu. Vozí nás po několika hostelech, který nám přijdou drahý a nakonec vystupujem. Chce 6 solů. Víceméně ho všichni dohromady seřvem. Honza nabízí 2,5 solu. Taxikář postupně slevuje na 2,5 solu. Víc by stejně nedostal. Bydlíme nakonec v hostelu La Fiorentina (ulice Puente Grau 102) za 15 solů dvoulůžák. Letmá prohlídka města (nejvíc zaujala pobořená katedrála a prodavačky v oddělení chlastu v obchodě na náměstí). Zemětřesení, které tu bylo asi před měsícem město příliš nepoznamenalo. Mění tu evropské měny (což v Peru rozhodně není běžné). Měnit ale marku v přepočtu za 16 Kč mi rve srdce a radši budu drtit kartu. Terez kupuje karimatku za 30 solů (použitou), zjišťuji ztrátu slunečních brýlí, asi jsou v hotelu v Nasce. V cestovce obkreslujem mapu Colca kaňonu. Menu tu stojí 2 sole, kvůli Colca kaňonu balíme a jdeme brzo spát.

Den 7, středa 18.7.2001
Vstáváme v 1, autobus jede ve 2. Cena do Cabanaconde je 15+1 (poplatek za terminál, teda jako nádraží) sol. Malý bágly necháváme v hotelu. Mysleli jsme, že dospíme v busu, ale furt to děsně skáče. Vystupujem na Condor Cross a fotíme kondory. Nejdřív byl rarita, ale pak lítali pár metrů nad náma. Těšim se na fotky. Po silnici pochodujem do Cabanaconde přes výhlídku Tapay. Asi 3 hodiny. Zjišťuju, že tlustý ponožky do bot je nutnost (mám zdevastovanou patu). V Cabanaconde dáváme bifťoura v menu za 3 soly, ale je malej. Jsou tu býčí zápasy, ale holky tam dost důrazně nechtěj, tak se jde dolů do kaňonu do oázy (je tam bazén s termální vodou). Cesta může trvat 2,5 hodiny, ale Terez se složila fyzicky i psychicky a docházíme po 4 hodinách za tmy. Ve tmě potkáváme nějaký Čechy, vedou nás na místo, kde se stanuje, jsou celkem v pohodě, jenom holka furt říká, že je to soukromej pozemek a lidi, co tam stanujou si to zaplatili. Opakuje to asi 3x. Tak asi půjdu někam pryč mezi kaktusy, když neni komu platit nebo co??? Stavíme stan, koupem se v bazénu a jdem brzo spát.

Den 8, čtvrtek 19.7.2001
Po 12 hodinách spánku bych ještě 2 přidal, ale plánujem výlet k mostu pod Tapay. Terez má horečku a sračku, Eva rozlámaný tělo, tak jdeme jenom s Honzou. Berem akorát jeden bágl, foťáky, vodu, baterky a provaz. Jde se přes vesnice Malata, Cosanihua a Chuchio. Tam to trvá 2 hodiny 50 minut, cestou kufrujeme a fotíme. Zpátky je to rychlejší - 2 hodiny 30 minut, ale dlouho kecáme s jednim Belgičanem, co 4 měsíce studoval v Brně a umí trochu česky (volal na nás Ahój, kucí!). Cesta od mostu k výhlídce Tapay je kvůli zemětřesení nemožná. Celkem pěkná procházka, ale nic novýho tu člověk nevidí. Terez je dost blbě, ještě tu den zůstaneme. Závodíme v bazénu s Honzou. Vyhrávám, protože mu po 4 bazénech došel dech a zabalil to. Holt vejška je jen pro vyvolené. Uvidíme v Huascaránu.

Den 9, pátek 20.7.2001
Terez je líp a začíná jíst. Dáváme oddechovku. Honza s Evou jdou k vodopádu. Pak jdu k vodopádu i já. Pár fotek a zpátky, čtu průvodce, dopisuju deník. Nic se nestalo, den na prd.

Den 10, sobota 21.7.2001
Ráno vstáváme před svítáním, balim Terez a Terez vyráží ještě před šestou, tedy východem slunce s dvojicí ze sousedního stanu. Po nějaký době vyráží i Eva a s Honzou dobalujem stany a ostatní věci. Vyrážíme 6:43. Nahoru je to kurevská štreka (převýšení 1200 metrů). Nahoře oblepuju paty a vracim se pro Terez, ani neni tak daleko. Beru jí bágl a za chvilku jsme nahoře. V Cabanaconde se dozvídáme, že bus v 11:30 je už plnej. Honza jde shánět lístky a jako obvykle je úspěšný. Máme to i k sezení, což se o mnoha jiných gringách říct nedá. Jdem na menu. Za 3 sole hodně kuřecího masa, rejže, hranolky, limča. Rozhod jsem se je doporučit. Je to v ulici, která vede z náměstí na opačný straně než je kostel (je to dolů) po levý straně asi 30 metrů. Ze všech cabanacondských hospod je nejčistší a lidé jsou tu milí.

Bus je plnej a skáče. V Chivay je 40 minut pauza. Jdu na trh a kupuju banány, mandarinky, pomeranče, koku. Koku za 1 sol + 50 fifňů za šutr, aby to fungovalo. Je to spíš taková černá ublemcaná hrudka, která se dává do pusy společně s listy koky a vyvolává chemickou reakci, při který se z listů uvolňují účinné látky. Eva kupuje svetr za 25 solů. V busu potkáváme další 2 Čechy. Maj dost zajímavý info i zážitky. Nejlepší asi, jak se těsně nedostali do letadla z nebo do Rurrenabaque a pak se dozvěděli, že spadlo. Jelikož ale prej všichni přežili, tak je otázka, zda je lepší zážitek tohle neletění (asi jako prohrát lístky na Titanic) nebo přežít pád. Vydyndali jsme z nich s Terez ofocenej Lonely Bolívie. Když přišla řeč na schovávání důležitých věcí, tak přišli s tím, že takovej malej papír z imigračního je důležitej jako pas. Mysleli snad ten papír, co jsem vyhodil? Asi jo. Půl hoďky jsme rozebírali, co všechno budu muset zařídit, když ho nemám a jaký to značí problémy. Terez papír našla u pasu. Já ho v pasu ani u očkovacího průkaz neměl. Snad ho najdu v něčem na pokoji. V busu se 2 malí Peruánci posrali a jeden poblil, takže to byla veselá jízda. V hostelu jsem se hned vrhnul na všechny papíry co mám. Když jsem projel vytisklý cestopisy i průvodce celkem mi zatrnulo. Poslední šance - letenky (ještě, že jsme je nenechali na ambasádě). Za poslední ten blbej papír byl. Už vím, že žádnej papír od celníků nebudu nikdy vyhazovat. Papír jsme našli všichni, tak jdeme s Honzou koupit ruma, kolu, limetky a osvobozujem Kubu.

Den 11, neděle 22.7.2001
Terezin stav od zbavení se horečky se už 2-3 dny nezlepšil = furt sračka, takže jdem do špitálu. Pojištění je moc nezajímá, solíme 43,50 solu za vyšetření. Honza šel s Terez překládat a říkal, že tam byly asi 4 lůžka oddělený plentou. Když doktorka chtěla vyšetřit Terez, tak z jednoho lůžka vyhodila nějakýho sípajícího starce. Doktorka měla chřipku, přiznala ji a řekla, že si taky myslí, že je to z úpalu, ale radši jí nechá ještě odebrat vzorky - krev, moč, stolice (dalších 35 solů). Šli jsme ještě courat po městě, jenže v neděli je skoro všude zavříno. Mně je dobře. Někde jsem slyšel, že střevní mikroflóra se po změně prostředí přetváří týden, což mám splněno bez sračky, za což asi nejvíc vděčim pravidelný dezinfekci Grantskou. Tak si dávám hamburgesu za sol + pak nanuka za padíka. Balenýho, zmrzky z ulice se bojim, i když vypadá za sol fakt dobře. Kolem poledne si poprvý pěchuju držku kokou. I když přikusuju šutr, rauš se nedostavuje, jenom takový celkový uvolnění. Tak je to správně. Večer je 2/3 vzorků připraveno a rozhoduje se, zda do špitálu hned nebo až ráno. Na muj velký nátlak se jde hned. Ještě poslední odběr - krev. Terez má strach, tak ji podporujem slovy o HIV pozitivitě a podobně. Honza překládá a dohlíží, aby jehla byla sterilní nově vytáhlá. Odběr se zdařil, Terez je trochu v šoku a brečí. Za 3 minuty je ale O.K. Čekáme 10 minut u laborky na výsledky a nesem je doktorce. Terez má prej v sobě viry a měňavky (toto slovo dokázal Honza přeložit jen díky osvobozování Kuby před odchodem do špitálu). Tyhle sajrajty prý v sobě máme všichni a je to z ovoce a zeleniny. Terez to dostala asi kvůli tomu úpalu.

Eva je unavená, lehce nakřáplá, Terez musela do špitálu. S Honzou se shodujem, že je to tim, že nechlastaj, my jsme úplně v pohodě. Terez může jíst dost věcí, hlavně ale ne ovoce a zaleninu (léčili jsme ji banánama :-)). Jdem do lepší restaurace, s Honzou chceme zkusit morče. Dáváme si to, Eva humra, ale přinesou jí krevety, Terez dietní biftek. Je k tomu zadáčo Pisco sour, ale dávám si ho jenom já. Ostatní mají strach neb je s bílkem. Místo toho mají čaj. Morče stálo 17 solů, ale jelikož Pisco sour bych stejně chtěl dát, tak mi ta cena přijde na morče normál. Pisco-sour je dobrý, chuť citronová. Morče nás nenadchlo, ani jsme se neshodli čemu je to podobný. Chuť snad trochu králík, vůně ryba??? Celkem tlustý. Na menu za 2,5 solu bychom si pochutnali možná líp, ale zkusit jsme to chtěli. Na hostelu (doporučuju: La Donna Fiorentina, Puente Grau 110, 15 solů za dvoulůžák - podle kliky se sprchou nebo bez) doosvobuzujem Kubu a jdem spát.

Den 12, pondělí 23.7.2001
Terez má otok na noze (alergie na prášky) a taky jí začíná chřipka (od koho ji asi chytla?). Jdu na desayuno za 2 soly (kuře, rejže, hranolky s oblohou, houska, čaj). Dobrý, ale snídani si představuju trochu jinak. S Honzou jdem do špitálu zajistit papíry pro pojišťovnu, holky internetěj. Perem a do 2 vystěhováváme pokoj. Oběd za 2,5 S, pak klášter Santa Catalina. Vstup 15 S, berem průvodkyni, taxa za ni je libovolná. Hoďku a půl nás provází, dáváme jí 4S. Říká, že neni placená kláštěrem a jestli máme pocit, že 4S za hoďku a půl je dost. Ptáme se, co je dost. Prej 10 S. Dáváme jí desetisolovku a berem 4S. Je nasraná.

Běžim ještě koupit filmy (diák 36/100 za 22S x 2) a pro bágly do hostelu. Cesta do Puna (20 S s Oriental) je brutální. Od 18 do 6 hodin. Cesta je nezpevněná, sedíme vzadu a děsně to skáče. Furt. Spát se nedá. Očekávám zlomený vazy. Řidič je zachumlán a v kukle, v lehce nahnuté poloze nad volantem. Vůbec se nehejbá, jen točí volantem. Vypadá sjetej kokou nebo zmrzlej.

Den 13, úterý 24.7. 2001
Po brutálním nočním přesunu se necháváme hned odchytit nadháněčem. V Punu je pěkná zima. Naháněči říkaj, že asi -5°C. Kurva lidi, to je klendra. Přes den ale teplota stoupne na +25°C. Nahaněč nás veze do hostelu El Manzano. 10 solů na noc se snídaní. Berem to a jdem na desayuno za 1,5S a spát. Nahaněč nám ještě dohodil Sillustani za 12 solů. Po spánku do města na trh a oběd. Honza, Terez a Eva kupujou svetry a čepice. Já jenom klobouk z alpaky za 4 soly. Koupil jsem si ho, abych ušetřil 20 solů za nové sluneční brejle. Eva ho pomluvila, ale mě se líbí a Honza s Terez říkaj, že mi i sluší. Honza by ho chtěl taky, ale bojí se keců Evy. Domlouváme v cestovce dvoudenní výlet na ostrovy na jezeře Titicaca (správně se čte tytychacha) za 29S/osoba.

Odjezd na Sillustani. Jsou tam věžovité hrobky - chulpas. Předincké a incké (viz.obrázek). Fotíme, zpátky do hostelu. Jdem do města na jídlo, net (2S/hodina). Celkem dobrý perro caliente (hot dog) za sol. Pak dávám hamburgesu (teplou) za sol, ale trochu se toho bojim a v hostelu hned dezinfikuju. Abych uvolnil tělo do sprchy, pěchuju držku kokou. Celkem mi to chutná. Doufám, že z Ruzyně nepojedu rovnou na detox. Jdem spát, Terez v kulichu. Klobouk by se mi zmačkal, tak já bez něj.

Den 14, středa 25.7.2001
Snídaně v ceně byla houska, omeleta z 1 vejce a mate de coca, nic moc, člověk se z toho rozhodně nenají. Dorážim se houskama zevčéra. Před půl osmou přichází maník z cestovky. Busík před hotelem neni, prý taxi za rohem. Jdem tam. Zastavuje 2 drožky. Jsou to vlastně dvoumístné rykšy udělané z kola. 1. já s Terez, 2. Honza s Evou, maník od cestovky běží. Jede se do přístavu, vyrážíme poslední, ale povzbuzuju našeho řidiče - šlapače a po cestě je předjíždíme a za chvíli i běžce z cestovky. Rykšy jsou na něj, ani nevim co stály, asi sol nebo půl za obě. Bylo to kousek (asi 400 metrů). Lezem do člunu. Menší větší zdržení s 2 Amíkama s holkou, co si nezaplatili a vlezli do člunu. Hádka trvá asi 30 minut než je vyhoděj. Platili prej něco jinýho nebo co. Kapitán sedí a řídí jako řidič busu do Puna. Jedem na Los Uros, plovoucí rákosové ostrovy. Průvodce ukazuje, jak jedí rákos. Ptá se, kdo si dá. Pár lidí zobne. Celkem mi to chutná, sežral jsem asi 30 cm. Je to trochu jako tvrdá pěna nebo molitan. Chuť nevim k čemu přirovnat. Snad bambusový výhonky? Na Uros vidím poprvé člověka s kloboukem jako muj. Muj je ale hezčí. Je to Peruánec. Přijde mi, že lidi kolem turistů nosej věci, co se tu prodávaj a postupně to střídají, aby to vypadalo jako tradiční. Poté se jede na Amatani (3 hodiny). Amatani je další ostrov na jezeře Titicaca, je to však pevná zem, žádný rákos. S Honzou narvem držku kokou. Asi teď budu žvejkat častějc neb se mi to nechce tahat přes čáru do Bolívie ani vyhodit. Honzovi to chutná, takže co nesežvejkáme, to mu dám. Na Amatani si nás místní rozebrali. Průvodce říká, že místní vystačí s tím, co mají. Naše peníze potřebujou jen na studia dětí. Těžko říct, jestli kecá nebo ne, ale o studium dětí tu dost bojujou. Pokoj (čtyřlůžák) je dost skromnej, ale postele jsou široký. Než je oběd, jdu se koupat do Titicacy. Čuměj na mě místní děti. Asi je obejdu a vyberu sole. Voda je dost studená. Už jsem prolez dost ledáren, ale tohle je mezi největšíma. Prošel jsem Vietnam, Irák, Afgánistán, ale tohle je i na Batmana moc. Oběd je patrně tradiční - polévka, rýže, hranolky a vejce. Pak se jde do chrámu Patcha Tata. Je užíván 20.ledna pro slavnosti a obřad plodnosti. 8 komunit Armani se rozdělí na 2 skupiny po 4 komunitách. Jedni jdou do Patcha Tata, druzí do Patcha Mama (chrám na vedlejším kopci). Chrám otvírá šaman, udělaj oheň, do kterýho házej dary. Podle výšky plamene lze očekávat úrodu a plodnost. 2 metry - dobrý, 1 metr - alespoň tak, malý plamen - špatný. Chrám zavírá šaman. Z vrcholků (chrámů) se obvykle dělaj fotky západu slunce. My tu však měli zataženo a na horizontu se blýskalo, takže fotky západu nejsou. K večeři byla polévka a rejže se zeleninou. Ve všech rodinách je jídlo stejný. Po večeři pro nás místní uspořádali jakousi tradiční zábavu s tradičními tanci. V jedné místnosti 4x8 metrů jsme se sešli. Místní (hlavně ženský) přišli v krojích, pak 3členná kapela. V rohu postavili stánek s nápoji, co si můžem koupit. Zahráli celkem 2 písničky (byly dlouhý), turisti zakřepčili s místníma a za půl hoďky byl konec. Kapela obešla s čepicema turisty, zda by se něco pro ně nenašlo. Byla to taková milá, neformální, nekomerční, nezištná akce pro milé návštěvníky.

Den 15, čtvrtek 26.7.2001
K snídani je něco jako langoš s houskou a hranolkama + mate de coca. Přejezd na ostrov Taquile (asi 1 hodina). Jeden člověk z naší skupiny si koupil klobouk jako mám já. Ne tak hezky barevnej. Na Taquile nám na náměstí předvádějí místní tance. Průvodce nás bere do knajpy a tam popisuje místní oblečení (např. čepice celobarevná znamená, že kdo jí nosí je ženatej, půl barevná a půl bílá značí, že je svobodnej - pak je-li konec čepice dozadu je zadanej, je-li na stranu, hledá partnerku), všechny jsou za stejný ceny a prý bez slev. I jídla v hospodě. Vzhledem k tomu, že si místní všechny utržené peníze přerozdělujou, dalo by se tomu věřit, ale moc mi to nejde.

Na místní menu za 8 solů peču a jdu na kopec. Kus i Honza s Evou, ale vracej se, pač maj menu. Potkáváme chlapíka, co říká, že běhá maratony a tady to propaguje. Dělá to tak, že buď slovo Maraton nebo Marapo (nebo tak nějak - má to být zkratka z maraton popular ve španělštině, kečuánštině i aymara) píše na kameny tam, kam chodí hodně Peruánců. Ajko jsem to viděl již včera na Patcha Tata, tak to dělá fakt důkladně. Pod vrcholkem jsem potkal dědulu, co mi chtěl prodat čepicu. Mám klobouk, nechci. Pak za mnou vylez i úplně nahoru a jestli ho nechci vyfotit. Celej ostrov mi přijde jako čistá esence komerce, kde jde jen o vytáhnutí peněz z turistů, takže nabídku s díky odmítám a vracím se na náměstí k ostatním. Honza s Evou měli ještě zajímavější zážitek. Potkali děti, děti chtěly kolu, nedali, děti chtěly sol, nedali, děti vzaly šutry a začly po nich házet. Po obědě (menu za 8 ryba, resp. za 6 omeleta) se dává skupina dohromady a vracíme se do Puna (3 hodiny plavby). Kvůli Norce zastavujem na jednom plovoucím ostrově. Jde na záchod, těžko říct proč, pač to celkem houpalo. Mě blbě neni, asi dík koce. Měl jsem si ji dát před letadlem v Nazce. Je vidět, že lidé žijící na rákosu je podvod. Jedna indiánka sedí před chatrčí, suvenýry jsou přikrytý igelitem a zpoza 1 chatrče vyšla ženská s 2 dětma. Podle mě tu hlídaj.

Bydlíme zas El Manzano. Hlavní jeho výhodou je, že je na kolejích takže se do něj dobře trefí. Meníme, netíme, mejeme se.