Peru a Bolívie 2001 |
Úvod Deník část 1 část 2 část 3 část 4 Další volby Fórum Cestování Ubytování Incký kříž Reklama na stránkách |
Den 16, pátek 27.7.2001 Jdeme na Tour Peru (dopravce s kterým jedem do Bolívie přes Copacabanu). Včera jsem koupil lístky za 25S. Uvažuji i o cestě přes Desaguadero. Lístek tam stojí 4-5S, pak se musí kupovat za boliviány cesta do La Pazu v Bolívii. Mohlo by to vyjít kolem 15 S celkem, snad i míň. Jezdí tak třeba společnost San Andrews (?). Asi v 7:40 musela být před San Andrewsem bitka (kterou jsem neviděl), protože na silnici před jejich terminálem bylo asi 40 celkem velkých šutrů (asi 15 cm průměr) a rozbitý sklo. Když jsem tam přišel, tak to odklízeli, ale nikdo nikoho nemlátil, tak nevim, jestli konkurenční boj nebo co. Naše společnost vypadá podle busu dost luxusní, prachatá, tak si snad nikdo nic nedovolí. Hranice byly bez problémů, ani jsem zbyťan koky nemusel dávat Honzovi. Akorát nám zkrátili bolívijský vízum z 90 na 30 dní, což mi moc nevadí, když tu budem asi 11. V Bolívii je o hodinu víc než v Peru. Bolívie je znát. Asfaltka se změnila v udusanou cestu. Než přijedem do Copacabany (hraniční město) nějakej maník vybírá jakousi daň z návštěvy města (1 bolivián resp. 0,5 solu když nemáš bolce). V Copacabaně je pěknej bordel, protože se všechno stěhuje z busu do jinýho busu. Dost se divim, že je to baví, musí se toho podle mě dost ztratit. Dlouho není jasný, jakým busem se vlastně pojede, pač náš původní se vrací do Puna. Od Copacabany je zas asfaltka. V Bolívii prý poslední dobou probíhají blokády (bloqueos). Jde o to, že vláda USA tlačí na bolívijskou vládu, aby uzákonila zákaz pěstování koky, jinak přijde o materiální pomoc USA. Vláda Bolívie je vláda mezinárodně slabá a chystá se podlehnout. To se však nelíbí pěstitelům tohoto životabudiče a pouští se do blokád. Co jsem však viděl, tak bolívijská vláda je za pomoci armády a policie silná vnitrostátně, a tak sjednává silou pořádek. Má se to následovně: Asfaltka na La Paz je pěkná, dyk taky tady toho moc nejezdí, ale část silnice je pokryta většíma či menšíma šutrama. Vlastně jsou na dost dlouhých úsecích ze silnice jenom vyčištěné 2 koleje, kde jezdí bus, případně auta. Z Copacabany do La Pazu se jede kolem Titicacy a je tam moc pěkná krajina. Na jednom místě se jede trajektem. Lidi sami, bus sám. Stojí to 1,5 boliviánu (dál jen Bs, bolasů, boláčů, bolců apod.; 1USD = 6,63 Bs.). Nemáte-li bolasy, lze platit v solech (1:1 blbej kurs :-() Jede s námi parta Izraelců, co dělaj pěknej bordel. V busu řvou, daň v Copacabaně nechtěj platit a hádali se asi 15 minut (tady se jim nedivim), u trajektu nechtěli vylízt z busu, že prej pojedou s ním. Nakonec vystoupili. Trajekt ovládá armáda, kontroluje pasy, každých asi 5 minut bouchá někde kousek patrona čehosi. Moc tomu nerozumim. Stejně jsem nevěřil, když jeden z Izraelců hádajících se o zaplacení 6 korun, držel v ruce při vstupu na trajekt platinovou kartu VISA. Příjezd do La Pazu je fascinující. Nejdřív se na planině objeví mraky domků, jeden vedle druhého. Mezi nima se jede asi 15 minut a sjede se do domkama zcela zaplněné kotliny. Bus však nedojel na terminál, ale do nějaký ulice asi 15 min. pěšky od terminálu. Proč? By mě taky zajímalo. Když jsme dorazili na terminál do Uyuni už nic nejelo (bylo před 18:00, poslední má jet 17:30, ale většinou to jezdí pozdějc, tak to bylo o chlup či spíš o doražení busu z Puna na terminál). Když jsem sháněl lístky, Terez kecala s nějakýma Holanďanama, co jeli do Potosí. Pak nás napadlo jet taky do Potosí a vynechat Sucre (o kterym jsme uvažovali). Stejně nevíme co tam neb nemáme bolivijského průvodce. Jedem s Linea Trans Illmani za 25Bs + 2 poplatek za užití terminálu. Sedíme na poslední "pětce"a vedle mě z druhý strany Indiánka. Trochu jsem z toho měl strach, pač Evě se tohle stalo cestou z Arequipy do Puna a furt nadávala (na smrad, na její pytel s věcma, co ji bouchal do hlavy apod.). Pravdou je, že i tahle smrděla a měla velký bágly, ale já ji možná taky nevonim a bágly měla v uličce. Navíc kdyby se mi to nelíbilo, tak jsem měl jet na Mácháč a ne do Peru a Bolívie. Taky jsem se bál ajko bus byl trochu offroad, že to bude skákat, ale bylo to celou cestu v pohodě a celkem jsem se i vyspal. Den 17, sobota 28.7.2001 Bydlení hledáme dost dlouho (asi 2 hoďky). Buď je totiž drahý nebo plný. Končíme v Alojamiento Tarija v ulici Serruso 252 za 20 Bs se sprchou (společnou). Ve městě pak obrážíme cestovky a informujem se, co je tu k vidění (víme akorát o dolu). Nakonec máme výlet do dolu za 30 Bs a program na zejtřek (muzeum + termální pramen). Se Silver tours vyrážíme asi ve 2:15 do dolu Cerro Rico (bohatá hora). Fasujeme helmy a kabátce. Minibus zastavuje po cestě ještě u stánku. kde lze koupit dárky pro horníky (96% alkáč, cíga, koku, dynamit). Alkáč, cíga a koku jsme poučeni koupili levnějc už předtim na tržišti (dynamit neměli). Průvodce říká, že když koupíme dynamit, tak nám ho odpálí. Organizuju koupi dynamitu (jede nás v tom 5). Ukecám slevu ze 7 na 5 boláčů, což jde. Před štolou dohánim průvodce a s dynamitem v ruce žádám produkci. Souhlasí a připravuje nálož. Když žádá o nůž, hned podávám. Po dokončení příprav hned podávám sirky. Vypadám asi jako, že jsem přijel jen kvůli tomu, ale je to tim, že se moc těšim, jak to bouchne. Průvodce za chvíli konečně zapálí doutnák a odbíhá to někam šoupnout. Chvíli čekáme a bum. Slušná prda. Snad je to na fotce (neni, je to rozmazaný). Berem lampy, holínky a lezem do dolu. V dole se prochází různé štoly. Průvodce ukazuje patrona horníku El Tio (strýček) nebo taky El Diablo. Je v každé úrovni a v každé se taky jmenuje jinak. Horníci mu dávají dary (koku, alkáč, cíga), aby byla hora plodná. Aby byl plodný El Tio, má velký ztopořený penis. V dole fachá asi 5000 chlapů, kteří jsou podle odpracovaných let rozděleni do 3 tříd. V první (nejvyšší) třídě mají zajištěnou kompletní zdravotní péči a sociální pojištění. Horníci mají silně vypouklou jednu tvář, jak v ní mají narvanou koku. Bez ní by se tu rubat nedalo. Všechno jede bez mechanizace jako v koloniální době. Je to dost drsná rachota. Děsně se tam práší. Ajko kabát, co mi dali, měl rozbitej zip (jsem zjistil až v dole), tak jsem viděl rozdíl na bundě pod nim a je to síla. Tohle dejchat celej život je drsný. Asi pak neni moc dlouhej, protože starci v Potosí nejsou skoro žádní. V dole se někde v pohodě prochází, někde leze po 4 (gatě pak pěkně vypadaj) a někde se vylejzá po provaze, což dostalo jednu Holanďanku, která přitom podklouzla, začla panikařit a málem se zhroutila. Těžko říct, jestli měla taky klaustrofobii, ale prošla to s námi celý. V dole se rube chaoticky, různými směry. Rubou tu horníci soukromé společnosti a státu. Státních horníků je asi 150 a mají fixní plat a dostávaj k pracovním pomůckám i cíga, chlast a koku. Bylo by zajímavý, kdyby u nás stát, aby se líp pracovalo rozdával trávu. Horníci u soukromé společnosti si všechno kupují sami a dostávaj peníze podle kvality či kvantity vytěženého materiálu. Ajko jsme byli v dole v sobotu odpoledne, horníky jsme viděli jen 2. Zase jsme se ale nepletli s množstvím jiných výprav, tak těžko říct, jestli to bylo lepší. Spíš ne. Po návratu jdeme do hostelu a já ještě zjistit busy do Uyuni. Naproti nám je jakási soukromá diskotéka, kde tancuje asi 5-6 párů a nějaký jsou ještě venku. Spíš to vypadá ale na mejdan bez chlastu. V deset to ale balej, tak těžko říct, čemu to je blíž. Den 18, neděle 29.7.2001 Ve 12:30 jedem za 3,5 bolasů minibusem od mercada Chuquimia do Tarapaya, což je kráter s termální vodou. Má se plavat proto jen po okraji, ne napříč (kráter má průměr asi 30 metrů), říkala to holka v informacích. Když jsem viděl Peruánce, jak hrozně plavou (házej rukama a nohama jako při kraulu, ale skoro se nehýbaj dopředu, musí to být děsně vyčerpávající) tak myslim, že se nemá plavat, pač tam neni dno a nejde si tam při tomhle stylu odpočinout. Chvilku jsem se rozmýšlel, a pak to risknul. Bylo to v pohodě, ale pak jsme potkali Holanďanku a ta říkala, že o tomhle nebezpečí píšou v Lonely, tak jsem asi udělal pěknou blbost. Stejně by mě ale zajímalo, proč se to nemá. Teplota vody je uprostřed stejná. Za zmínku ještě stojí led kolem kterýho jsme šli cestou ke kráteru. Ne že by ve 4 tisících byl led nějaká zvláštnost, ale tady je celkem poušť jen s kaktusy a malými rostlinkami. Myslim, že tam někde teče voda a v noci v týhle klendře zmrzne a přes den nestačí roztát. Tahle Holanďanka je tu i s Holanďanem a jsou dost v pohodě. Poprvý jsme se potkali v La Pazu na nádraží a od tý doby už asi 5x. Zejtra jedou do Uyuni, tak se potkáme zase. Holanďan (Alex) má výškovou nemoc a leží na pokoji. Vzhledem k tomu, že vejškovkou trpí 0,4% populace je to klikař. Holka se o něj pěkně stará. Když jsme ji potkali ve městě, měla pro něj igeliťák čerstvýho džusu z pomerančů. Říkali, že spěchaj a odlítaj 30.8. Bylo mi to divný, dyk mi odlítáme 3.9. a nespěcháme. Dneska jsem se ale dozvěděl, že letěj z Venezuely, tak už to chápu. Jsou tu na 3 měsíce, začli v Peru, pak Bolívie a ještě chtěj do Chile a odtud letadlem do Venezuely nebo Kolumbie, ještě uviděj. Tak to by se mi taky líbilo. Zpátky do Potosí zas za 3,5 Bs. Po návratu si dáváme výborný kuře (1/4) s hranolkama a špagetama za 6 Bs. Na tržišti pak ještě zkoušíme různý místní pochutiny za 0,5 nebo 1 bolec. Všechno je to děsně dobrý a sněd bych to všechno. Den 19, pondělí 30.7.2001 Den 20, úterý 31.7. 2001 První zastávka je hřbitov vlaků (Cemetery de trenes). Zde se opět projevuje moje cestovatelské štěstí, zjišťuju, že mi nejde foťák. Slabý baterky. To zas není takový štěstí jako to, že je to jen kousek (asi 500 metrů) od Uyuni, takže není problém překecat řidiče, abychom dál jeli se zastávkou v Uyuni u kanceláře cestovky, kde jsem nechal bágl i s náhradníma baterkama. Zahřejvám starý baterie co to jde a vytahuju z nich ještě 2 fotky. Jedem zpátky do Uyuni, ale v cestovce nikdo není, tak jedem k šéfce domu, tam je ale jen pes. Řidič se tváří, že mám smůlu, ale ještě ho překecám na mercado. Tam jsou baterky za 2 bolce. Hned je kupuju, pač když mi došly posledně při cestě do Skotska v Německu, stály 10 marek a náhradní, co mám v báglu asi 90,- Kč. Nechci znát kvalitu, ale 4 dny snad vydržej. Dál jedem do Colchani, kde je překladiště soli ze Salar de Uyuni, což je obrovská solná pláň (asi 12000 km2) vzniklá vysušením (resp. skoro vysušením, protože na velké ploše je průměrně 5 cm vody) jezera s vysokou koncentrací soli. Sůl tu maníci rubou normálně krumpáčem a lopatou, udělaj několik hromádek, které pak hoděj na náklaďák a odvezou k mlejnu. Pak po solný pláni pokračujem k Hotel de Sal, což je hotel postavený až na střechu, dveře a okna a patrně i rozvody kompletně ze soli. Uvnitř i venku jsou ze soli i stoličky a židle, které využíváme k obědu (ty venku, hotel je zavřenej). Jsou housky, salám, rajče, okurky, mrkev s cibulí, sýr, kečup, hořčice, majonéza formou švédského stolu. Doma by mi to jako něco zvláštního nepřišlo, ale vzhledem k tomu, že dost z toho jsem měl naposled v Praze, je to super a pěkně se pěchuju. Nakonec se dorážíme banánem. Pokračujem k Isla del Pescado, což je opravdu ostrov. Kamenný, uprostřed soli a nejzajímavější na něm je množství kaktusů, co tu roste. Zde má podle programu naše dnešní putování končit. Jak jsem se dozvěděl od jednoho Izraelce je to kvůli nim, protože se tak speciálně dohodli (obyčejně se pokračuje do jakési vesnice San Juan). Na ostrově (předtim i chvilku v autě) se strhává hádka mezi Izraelcema a řidičem s kuchařkou. Ti tvrdí, že tu není místo na spaní a že nestihnem zítřejší program. To Izraelce nezajímá a stůj co stůj chtějí zůstat. V nerovném souboji vítězí potomci Abrahámovi, pač si vyndali věci a dali je do jakési zdejší místnosti, co vypadá jako klubovna. S Terez jsme to tu prošli, vyfotili, a pak se přišli zeptat na výsledek a hodili si taky věci do klubovny. Je mi dost jedno, kde budem, ale doufám, že to zítra stihnem. Vzpomínám, jak nám včera v cestovce tvrdili, jak jsou skvělí, že končej 1.den na Isla del Pescado, že je tam krásný západ slunce. Nebýt Izraelců, tvrdili by něco jiného. Západ slunce byl ale fakt pěknej. K véče polívka a špagety. Spíme v klubovně uprostřed kaktusovýho ostrova. Den 21, středa 1.8.2001 Po chvíli ukončuje řidič svůj boj s motorem a říká "Finito, amigo". Revidujem zásoby a plánujem zítřejší výpravu. Půjčuju si od Kobiho (jeden z Izraelců, další jsou Asaf a holky Liath a Liron) kompas a zaznamenávám (vzhledem ke kompasu na řemínku hodinek asi dost nepřesně) polohu džíp vůči viditelným skalám. Po hodině a půl zkouší ještě jeden z Izraelců nahodit motor a překvapivě se mu to na poněkolikátý daří. Zabalíme, najíme se a vyrážíme. Bohužel ne jak chci já na Isla del Pescado, což je nejblíž a minimálně bychom si tím zkrátili cestu k pomoci (Izraelci se mnou souhlasí), ale přímo na Uyuni, jak zvolí řidič. Jedeme asi 45 minut a opět zastavujem. Řidič se chvilku vrtá v motoru, ale nic nevykouzlí. Zato na horizontu je vidět jiný džíp. Někdo mává, řikám Tereze o zrcátka kvůli signalizaci. Všechno marný. Světlici nemáme.. Asaf, Kobi a Liron se vydávají směrem, kde jel džíp (mezitím se tam objevují i jiné - je to trasa cestovek). Několik džípů je těžko říct proč úplně ignoruje a nezastaví. Pak jeden jo a vezme je k nám. Řidič se snaží opravit náš auťák, ale bez úspěchu. Naši Izraelci žádají odvoz pojízdnym džípem do Uyuni. Jedna Izraelka z druhýho džípu říká ani náhodou , proč mi kazíte výlet. Hodná holka, pěkná soudržnost. Myslím, že Čech by tohle neudělal. Poslední pokus, cizí džíp nás roztláčí, ale nedaří se a ujíždí pryč. Fakt pěkný. Jestli pro nás přijede džíp, říká řidič, že je možný, ale ne jistý. "Todo es posible, nada seguro" platí po celé Bolívii. Po asi hodině vyráží řidič někam pryč směrem kde jezdí džípy. Za chvíli i Asaf a Kobi. Vracejí se džípem asi po hodině. Mezitím zjišťuju, že mám sračku z jídla machašůšy. Řidiči se vrtaj v motoru bezvýsledně. Přijíždí další 2 džípy. 4 řidiči se vrtají v motoru. Na pomoc jim z jednoho džípu přišel chlápek, o kterym spolucestující tvrdí, že je inženýr a staví raketoplány. Začal otázkou "Je tam benzín?", a pak už nic neříkal, jen koukal do motoru. nakonec nás jeden džíp na laně odtáhne do Hotel de Sal. Dál ne a po chvíli jede pryč. Prý o našich problémech řekne v Juliette tours v Uyuni. Machašůša vaří večeři, hrajem karty a jdem spát. Chtěj po nás 20 doláčů za noc, ale my nic platit nechcem a odkazujem na Juliette tours. nakonec dostáváme trojlůžák a máme spát po 2 na posteli. neni problem, jsou široký. Beru Imodium na sračku a usínáme. Machašůša předtim ještě řekla Asafovi, ať se vrátíme do země, odkud jsme přišli. Den 22, čtvrtek 2.8.2001 V cestovce je pak velká hádka o to, kolik nám vrátí. Chce si nechat 15 doláčů/osoba. Dělá chybu a vrací nám s Terez 150 doláčů. Jsme na svym. Izraelcům dává 400 boloušů (dali za to 500). Holky rezignují a jdou hledat hotel. Šéfka přivádí poliše a jdem (3 kluci) na stanici. Spor řeší přímo šéf policie, je tam ale i šéf přes turistiku. Sice jsme handikepovaní jazykem, ale Asaf podává skvělý divadelní výkon, když líčí, jaké to bylo. Šéf turistiky je na naší straně. Ve vedlejší místnosti berou nějakejm Bolívijcum otisky prstů a fotěj je s číslem jako ve filmu. Šéf policie rozhodl, že máme zaplatit každej 5 doláčů. Tudíž já dám 5 a kluci dostanou každý 66 bolců. Holky jsou z vyrovnání vyřazeny, pač nejsou na stanici. Juliette ještě chvíli bojuje, abych platil 10, že jsem dostal 150, ale prohrává. Pak zahajuju protiofenzívu a požaduji peníze za šok prožitý v poušti (doprovázím divadelním výstupem, hlavně jak mi bušilo srdce) + za 2 ztracené dny. Nejdřív policajti přikyvujou, ale pak přijde Juliette s pěnězma a říkaj, že bude lepší ukončit spor + že zavřou její agenturu. Škoda, že jsem přepísk požadavek (50 doláčů) a měl jsem chtít 20. Vracíme se k Terez. Celkem nás teda tahle sranda stála každýho 2,5$ + 3 dny života. Uvažuju ale, jestli to bylo dobrý dobrodružství nebo ztráta času. Noc v Hotel de Sal se nedá počítat, protože to neni nic zvláštního a navíc jsem měl soli už po krk. Hledáme ubytování s teplou vodou, jdem do hotelu Europa. Problem teď bude sehnat 3denní výlet, protože 1 Izraelec drží šábes a jet chce až v neděli. Srážíme se s Izraelkama a jdem něco najít. Jenže smůla, nikde nic pro 4. Kdyby nás bylo 6. Navečer v Oasis tours zjišťujem, že jsou tam napsaní 2 Izraelci na 4 denní výlet. Vnucujem se, že by se jelo holky na 2 dny, my s Terez na 3 dny a Izraelci na 4. Ženská říká, že je to možný, ale je nutný se s těma klukama domluvit. Hledáme je a nakonec najdem. Šli by do toho. Ženská souhlasí s trasou. Auto je prej z roku 1987 (minulý, co se nám posralo bylo z 1992), ale moc si vybírat nemůžem. Kluci chtějí písemnou smlouvu s trasou cesty. Ženská nesouhlasí, prej má s Izraelcema špatný zkušenosti. Jdeme pryč, vypadá to bledě, je asi 20:15. Ještě zkouším jednu cestovku, Expediciones Lipez. Prý jsou drazí, ale spolehliví. Vyličuju jim trasu a říkám i cenu, co dáme. Podle dní 50, 60 a 80 doláčů. Souhlasí, i s písemnou smlouvou. Je to v pohodě, rezervujem lístky do La Pazu na neděli a jdem spát. Den 23, pátek 3.8.2001 A jde se do cestovky. Tam už se to dohaduje. Změna trasy a ceny pro holky (z 50 na 55 dolarů). Časově se to prý nedá stihnout. O.K., hlavně, že jedem. Jede se furt po prašný cestě nebo skrz vesnice. Krajina je tu ale skvělá. Dokonce jsou na cestě 2 pštrosi, co místo aby dali hlavu do písku zdrhaj pryč. Nakonec stavíme ve Villa Mar, kde máme spát. Ještě přemlouváme řidiče, jmenuje se Elias (kuchařku nemáme, jíst se bude po hospodách nebo asi uvaří), abychom jeli na Valle de Rocas, což jsou to zvětralý skály. Tak prý jo, je to celkem zajímavý. Po návratu ještě kecáme s Idem (jeden ze dvou nových Izraelců, druhý je Cafi) o cestování, Američanech a životní úrovni v Česku a Izraeli. Nutno říct, že Ido i Cafi jsou dost dobrý řízci, s kterejma se výborně kecá. Holky jsou taky v pohodě, takže je to s touhle super krajinou výbornej vejlet. K večeři je kuře. Trochu se ho odminula bojim, ale spucnu ho a chutná mi. Nedávám si k tomu ale rejži, nýbrž papas fritas. Po večeři hrajem karty a kecáme. Ptám se na podobnost hebrejštiny a arabštiny a dozvídám se, že hebrejština spoustu slov převzala. Na to, jak uměj arabsky říkaj, že trochu. Hlavně věty jako Ruce vzhůru! a podobně. Je to asi věc furt žít v napětí, které označují jako studený mír. Autem se z Izraele vycestovat nedá. Zlatá střední Evropa. Zato průměrnej plat mají asi 1.300 dolarů měsíčně. Ke konci přicházej i místní koukat nám na hru. Chvilku je to učíme, ale nechtěj s náma hrát. Ido mluví celkem dobře španělsky. Když se ptáme, jak dlouho se učil, tak prej ty 2 měsíce, co tu cestujou. Hlavně ale měsíc, co byli v Argentině. A to říkali, že se tam jenom váleli na pláži. Zajímalo by mě s kym. Taky bych se chtěl rychle naučit španělsky. Den 24, sobota 4.8.2001 Těsně před svítáním přijíždíme k Sol de Maňana, což jsou gejzíry teplý (asi 20°C) páry a bublající bahno s párou. Svítání páru pěkně osvětluje. Pára je fakt dobrá, protože se jde o ní ohřát, zas je totiž děsná klendra. Člověk pak ale trochu smrdí sirovodíkem. Pokračujem k Aquas Termales. Je to jezero, které je naplňováno termální vodou, teplou něco přes 30°C. Tam, kde voda vtejká do jezera se dá koupat, o kus dál už je zamrzlá. Je tu děsně džípů, všichni tu snídaj. Aby se tu dalo koupat jsou tu udělaný malý přehrady, kde je menší hloubka (tak 40 cm). V první přehradě je hlava na hlavě, jak v Podolí v největšim parnu. Však tu taky stojí nejvíc džípů. Zastavujem kus dál. Jsou tu 2 přehrádky. Jedna je hluboká asi metr, ale je dál od auta. jdu do tý blíž (40cm hloubky). už se tu válej Australanka s Australanem. Tak jsme 3. Po chvíli neodolává ani Terez a jsme 4. Izraelci si jen máchaj nohy. Je to děsný labůžo. Venku se sice trochu oteplilo, ale je furt dost velká zima a v bazénku je přes 30°C. Moh bych tam zůstat věčně. Kecáme s Australanama o Jižní Americe. Jsou první koho potkáváme, kdo se vybod na Machu Picchu, že je moc turistický a vlastně to ani moc neni. Těžko říct, uvidíme. Snažíme se ukecat Eliase, aby nám servíroval desayuno v bazénu, ale nedá se. Akorát nám tam Liuth přinesla čaj (sladkej :-(), což mi to trochu kazí, ale jinak pohoda. Vylejzání mě překvapilo, jak je v pohodě. Člověk se osuší a je teplo. Dost mi to i vyléčilo lehký nachlazení. Holt není nad prohřátý trubky. Dál jedem k laguně Blanca (je bílá) a k laguně Verde (je bohužel taky bílá, ač by měla být zelená). Barvy mají laguny způsobené obsahem určitého nerostu a mikroorganismů. Je to ale bohužel vidět až odpoledne, kdy nejsou zamrzlý a fouká vítr. Vezem Liron a Liath na hranici s Chile, resp. k baráku v poušti 15 km od hranic, kam prý za hoďku přijede autobus, co je odveze do Chile. Lidí je tam dost. Taky bych jel (máme bezvízový styk), ale bágl je v Uyuni a asi bych tam nic navíc neviděl, nehledě k tomu, že je prej Chile dost drahý. Vracíme se a jedem k laguně Colorada. Je taky barevná. Podle světla a větru se mění na fialovou, růžovou nebo červenou a rudou. Moc pěkný. Kus za ní je závora, kde platíme těch 30 Bs vstup. Myslim ale, že je to výjezd z parku, kam jsme vjeli zadáčo a tak nás skásli pak. Jede se poušťí kol které jsou hory. Krajina je fascinující. Zastavujem u Arbol de Piedra, kde jsou zvětralý šutry (původně láva) a jeden je vyfoukanej, že vypadá jako strom. O kus dál nám Elias ukazuje na skále viscachy, což jsou zvířata vypadající jako králíci. Přesto je fotim, kdyby to náhodou králíci nebyli. Pak potkáváme vikuni. Má to být druh lamy, ale vypadá spíš jako 2 metry vysoká žirafa s kratšim krkem a bez hnědejch skvrn. Má přední nohy kratší, ale běhá obstojně. Dál jedem k malým lagunám (je jich 5, ale objíždíme jen 4), kde jsou plameňáci. Ajko jedem jinou trasu než všechny ostatní džípy, jsme tu sami a vidíme a hlavně fotíme plameňáky dost zblízka. Je to nádhera. Plameňáci tu jsou 3 druh: největší je andský a je růžový, menší je chilský a je růžový s černými péry na ocase, nejmenší je bílý. Všechny se živí mikroorganismy z vody. U jedný laguny je jeden plameňák exlej. Elias říká, že ho chytil pes. Alespoň že ten a ne nějakej šutr. Terez si z něj bere péro (a tenhle člověk mi furt říká, abych na všechno nesahal). Cestou do Aloty projíždíme vesnici, u které se těží síra (azufre) a Vale de Rocas. Část, kterou nám Elias ukazoval včera, byl jen malý díl celku. Údolí skal je obrovská plocha, kde jsou zvětralé skály, které vypadají jako sopečného původu, ale nejsou. Při troše představivosti lze v některých skalách najít podobu například zvířat. Do Aloty dojíždíme již za tmy. K véče je polívka a špagety. Po večeři si zas povídáme. Kluci se vyznají v antimalarikách. Lariam je dobrej. Hlavně zabírá na všechny smrtelný druhy malárie. Jeho nevýhodou ale je, že má u někoho vedlejší účinky, např. to můžou být i poruchy paměti a mentální poruchy. Rozhodně by ho neměli brát mentálně slabší jedinci. Krom Lariamu existuje ještě nové antimalarikum Melron, který by mělo být bez vedlejších účinků. |