Peru a Bolívie 2001

Den 25, neděle 5.8.2001
Dneska žádný brzský vstávání. Pěkně v 8. K snídani je ale jenom houska, margarín a marmeláda, kterou nemůžu ani vidět. Hned na začátku s námi jede člověk navíc, a pak v jedný vesnici ještě berem stopaře, takže je zas plno. Stavujeme se ve vesnici San Christobal. Na první pohled je odlišná od ostatních. Téměř všechny baráky mají střechu místo z trávy z vlnitého plechu, ve kterym se odráží slunce. Dost domů tu je omítnutých a mají pěkný pseudokoloniální kostel. Je to daný tím, že v okolí se těží podobně jako v Potosí různé nerosty a to asi sype. Před Uyuni se ještě stavujeme na Cemetery de Trenes. Na rozdíl od minula k tomu máme výklad. Vlaky co tu jsou vozily nerosty po kolejích, co spojují La Paz přes Uyuni s Chile.

V Uyuni je náměstí plný a celý město slaví. 6.srpna je den osvobození země. Čekáme na večerní bus.

K cestovkám: Víceméně jsou všechny stejné. Nejdřív jsem si myslel, že to jsou kámoši, ale konkurence tu je. Cenově se ale asi dohodnou. Salar + laguny jsou ale dost dobrý na to, aby se moh na ně člověk vykašlat. Navíc pro většinu cizinců tu 10 doláčů na rozdíl od našince nic neni, takže je klidně možný, že příští rok to bude na 4 dny stát 120$ a lidi to budou dávat, takže cena neklesne. V každý cestovce maj na stěnách i dveřích "doporučení" v cizích jazycích, aby s nimi lidi jeli. Často je tam ale, aby s nimi radši nejezdili či jen, že okolní krajina je pěkná, nic víc. Většina je ale hebrejsky, což člověku moc nepomůže. Téměř o každý cestovce vám někdo řekne, abyste s ní nejezdili. Je to tím, že džípy jsou v dost zbědovaném stavu a často několikrát denně odmítnou poslušnost. Řidič je většinou během pár, někdy desítek, minut spraví. Někdy ale taky ne, což se stalo nám. Z osobní zkušenosti můžu doporučit Expeditiones Lipez. Na jídle se sice moc nepředali, ale auto se nepodělalo ani jednou (pravdou ale je, že na plánovaných zastávkách pod Toyotou řidič občas ležel). Informace od lidí byly, že jsou dražší, ale spolehliví. Mě cena přišla normální. Další, co hodně lidí doporučovalo, bylo Colque-tour. Jsou tu asi největší a nejdražší. Jedinou negativní informaci na ně jsme měli od Australanů v termálním bazénku. Jedou s nima, taky několikrát opravovali a když přijeli k laguně Colorada nebylo uvnitř místo a museli spát venku (je tam 1 z největších zim v Bolívii, v noci až -25°C). Všechny cestovky maj stejnou trasu. Neni ale od věci si cestu domluvit jinak, což má tu výhodu, že jezdíte sami. Nejvíce to oceníte u plameňáků, kteří jsou dost plaší a před lidmi zdrhaj. U ostatní zvířeny je to obdobné. Rozhodně nejezdit s Juliet tours.

Bus jel o 15 dřív, což se mi tu ještě nestalo.

Den 26, pondělí 6.8.2001
Kolem čtvrtý začíná být v buse dost ukrutná zima. Jsem zachumlanej ve flísce i bundě, ale měl jsem si vzít ještě spacák. To naštěstí udělala Terez, tak u ní nějaký končetiny schovávám. V 5 stavíme v Orure a přesídlujem do jinýho busu. Tam mi už zima neni.

V La Pazu jsme v 8:00. Jdem hned do Alojamienta Universal v ulici Inca M.Kapac. Dvoulůžák za 32 Bs oba s teplou vodou. V hostelu potkáváme Čechorakušana Honzu, který cestoval pár dní v Peru s partou kolem Dany a má s nima za chvíli sraz. Jdem tam taky, ale jsou tam jenom 2 z nich (Dana ne). Pokecáme na menu a brzo se loučíme neb jedou do Uyuni. Zkoušíme vyměnit šeky v American Express, ale mají zavřeno. Aby ne, je státní svátek - Den nezávislosti. Muzea mají taky zavřeno, tak měníme pár doláčů (já posledních) a jdem nakupovat na Sagármana. Kupuju si svetr, Terez dárky domu. Cestou dom chci koupit ananas k večeři. Ptám se na cenu, 7,5 bolanů, OK. Zajímá mě ale, kterej je dobrej a jak se to pozná. U vedlejšího stánku maj taky. Prodavačky se začaly předhánět a samy srazily cenu na 6 Bs. Na pokoji jdem hned do něj a je to fantazie. lepší ananas jsem ještě nejed. Výborný. Ještě pokecáme s Honzou o Los Uros. Říkal, že tam strávil den. Moje přesvědčení o každodenním dojíždění domorodců nepotvrdil, ba vyvrátil. Prý tam jsou furt. Tak asi jo.

Den 27, úterý 7.8.2001
Vstáváme brzo a jdem ke hřbitovu na bus do Tihuwanaku. Bylo to náboženské centrum a je ve středu indiánského kříže. Není problém najít správný bus, pač furt vyřvávaj. Chvíli ještě sedíme, chlap řve dokolečka Waki, Waki, ale nikoho nepřekecal a colectivo (za 6,5 Bs.) jede naplněný ani ne z 1/3. Než se vyjede z La Pazu, tak jsme ale plní. Po víc jak hodině nás vysaděj na jakýsi odbočce, že už jsme tady. Jdem do nejbližší vesnice (Tihuwanaku) a hledáme vlez na ruiny. Chvíli bloudíme, ale nakonec to najdem. Muzeum + ruiny za 15 Bs (vstupné jednotné. Ještě jsem tu nezažil oficiální zlevněné vstupné či něco pro studenty a to se ho všude dožaduju. ISIC je zatím na prd). Po malym muzeu se jde na ruiny. Cestou kupujeme hromadu suvenýrů domu (hlavně sošky), pak projdem areálem, kde se asi 10 chlápků snaží zrekonstruovat budovy tak, jak vypadaly před 800 (??) lety. Celkem se to daří. Nejznámější památku tady, bránu slunce, jsem vyfotil ze zadní strany, protože přední se mi zdála moc zachovalá.

K návratu mávnem na colectivo a jedem. Po cestě nabíráme chlápka, co veze ovce. Maj svázaný všechny nohy k sobě a za to je nosej. Vypadaj jako chlupatý koule. Nejdív jsem si myslel, že jsou mrtvý, ale nebyly. Naložili je mezi ostatní pytle na střechu. V La Pazu nám ještě zastavuje na vyhlídce, tak máme i pěknou fotku města. Ze hřbitova chcem jet znovu do America Express vyměnit hodnotně se tvářící šeky za užitečné peníze. Po asi 20 minutách berem colectivo, v kterém chlápek říká, že jede kam potřebujem (ptal jsem se 2x). Jedeme na opačnou stranu, ale furt čekám, že to otočí. Když to trvá už moc dlouho, tak se ptám znovu. Zjišťuje, že chcem jinam, vysazuje nás a ať prej jedem zpátky (to by mě nenapadlo). MHD tu funguje tak, že po městě jezdí colectivos asi pro 15 osob, na předním skle je nalepeno kam jedou a ještě je v něm maník, co to furt dokola vykřikuje a kasíruje cestující. Když jsme se konečně dostali kam jsme chtěli a došli do AmExpress, tak nám tam řekli, že oni šeky neměněj a poslali nás o několik ulic dál do nějaké směnárny, banky či co to vlastně je. Když jsme se dostali konečně k penězum, tak jdu nakupovat (hlavně filmy- diáky, jsou levnější než v Peru) a Terez jde do muzea.

Před našim srazem jsem tu zažil první pořádný slejvák. Alespoň jsem vyzkoušel vybavení. Bunda lehce promokla (ne GORA-TEX), ale nohy jsou v suchu (boty s Goráčem). Goráč je fakt dobrej. jdem na poštu koupit známky (6 Bs) a poslat pohledy. Terez ještě něco kupuje a k véče jdem na kuře s hranolkama a pečenejma banánama. Kuřete je málo, ale banány jsou docela dobrý, takový sladký. Po véče jdu ještě do jugo de bananas (šťáva z banánů), což jsou rozmixovaný banány, sladký, ale je to výborný (moc, moc, moc), snad mi z toho nic nebude.

Den 28, středa 8.8.2001
Bus na Desaguadero má jet v 8:00 od hřbitova. Vyrážíme v 7:10. Je to dost do kopce, tak zkušeně berem colectivo. Pak se sice dost nezkušeně necháváme převést až za hřbitov (zas jsem čekal, kdy odbočí), ale po krátkym návratu zas velmi zkušeně stavíme colectivo na Desaguadero přímo na ulici. Cesta na hranice je bez problémů, tedy bloqueos. Přechod taky. Z hranic do Peru (v Peru zas o hodinu míň) minibusem za 5 S. Celkem tedy 10 S, což proti 25 S tam je rozdíl. V Punu kupujem lístky do Cuzca za 15 S přes noc (společnost E.T. Power), pak kupuju další svetr, dáváme ceviche a čekáme na večerní bus. Ještě si dávám jugo de bananas (bez mlíka, je možný i s mlíkem) za 1 sol, ale není takový jako včera.

Den 29, čtvrtek 9.8.2001
Do Cuzca (taky Cusca) jsme dorazili asi ve 4 ráno. Je zavedená praxe u všech společností nechat lidi spát v busu do 6. Bydlíme v hostelu International v avenida Bacha. Dvoulůžák s vlastní sprchou za 11 solů/osoba. Ještě odpoledne vyrážíme do Pisacu na ruiny. Bus stojí 2 soly/osoba. V Pisacu nás hned odchytává nahaněč - taxikář, že nás odveze na ruiny za 15 solů. Ruiny jsou na kopci, to jsme nevěděli. Nakonec jedem za 6 solů pro oba. Jde tam vyjít i po pěšině. Odhaduju to tam na 3/4 - 1 1/2 hodiny. Vstup stojí 5$ nebo 18 solů, ale je to lístek na 16 různých památek či muzeí, který platí 10 dní. Ruiny moc pěkný, zpátky jdem po pěšině zadáčo a z Pisacu busem zpátky do Cuzca. Sháníme lístky na Inkáč (cestu Inků k Machu Picchu), ale jít se může jen s průvodcem a samostatně nám to neprodají. To ani 2 Francouzům, co si s nima domlouváme na zítřek sraz u autobusu (vlak totiž stojí 30$/osoba, ale trochu složitějc se tam lze dostat i levnějc. Kupujem jídlo na 4 dny + internet hoďka za 2 soly.

Den 30, pátek 10.8.2001
Vstáváme už v 5:30, balíme a nějaký věci necháváme v hotelu. V 6:31 (tedy o jednu minutu pozdějc) jsme u autobusu, ale Francouzi tam už nebo ještě nejsou. V 6:40 odjíždíme do Urubamby za 3 soly. Cesta trvá asi 1,5 hodiny a v Urubambě potkáváme Francouze. Odtud za 1 sol do Ollantaytambo. Francouzi jedou hned do Chilcy, my jdem ještě na místní památku (vstup je v lístku ze včera), což jsou Princovy lázně a pyramida z inckých časů. Celkem dobrý, za hodinu zfouklý. Z náměstí nás veze colectivo za 2 soly/osoba do Chilcy na 82. kilometr železnice, odkud se taky vychází na Inca trail (camina Inca, stezka Inků). Francouzi jsou pořád tu. Společně se pokoušíme přifařit k nějaký skupině, pač se tu jde přes most přes řeku a tady je první kontrola (celkem jsou 4). Nejde obejít :-) Pro přechod jsou důležití 2 kontroloři + průvodce. Jenže my na svý straně nemáme 1 kontrolora. 1 průvodce nám radí počkat 2 hodiny (zrovna je 12) a vyrazit pak, žádný kontroly tu už bejt nemaj. REM: Je tu ještě jedna možnost. Asi na 77. kilometru je další most přes řeku (stál u něj bus i s turistama), tak to přejít tam.

Čekáme u řeky, celkem fajn leháro. V 13:45 už u mostu není ani noha. V 14:01 tam jdeme, jenže ouha, vrátil se ten špatnej kontrolor, asi pro razítka či co. Za ním ještě přišel nějakej maník. Asi 20 minut s nima diskutujem, dost zbytečně. Pak přichází další skupina, k ní se přidají Francouzi. Platí 50 doláčů vstup + každý 15 doláčů každej den průvodci. To si my nemůžem dovolit, tak zůstáváme. Kontrolor to vzdává a jde pryč, maník zůstává. Diskutujem. Říká, že na 88.kilometru kontrola není, že tam můžem přejít, on nás ale nepustí. Prachy ani cigára nechce. Na 88. kilometr jdem asi hoďku a půl. Samozřejmě tam kontrola je, lhal, aby se nás zbavil. Teď mi přijde, jak jsme blbý, že jsme naletěli, bylo to tak jasný. Bavíme se tam s několika maníkama, jak přejít kontroly. Říkaj, že i kdyby nás pustili, další neprojdem. Podle mě to neni nemožný, ale je to dost obtížný a chce to chodit přes kontroly v noci a mít o nich informace. Hlavní problem je lístek, ten lze koupit jen v Cuzku. Jenže vám ho neprodaj bez průvodce (25$ studentskej, což neni takovej problem a každý by to dal. Cesta je hodně frekventovaná a náklady na údržbu jsou pochopitelný), který stojí další peníze. Průvodce dává do kupy skupiny, což se daří hlavně cestovkám, takže Inkáč stojí okolo 90$.

V 21 hodin má jet vlak do Aquas Calientes, tak kecáme s maníkama. Vlak je to local tren (pouze pro místní), turisti smí pouze do turistico tren, který stojí nejlevnější z Cuzca do Aquas Calientes (jinam to koupit nelze) 30$. Jak vlak přijede, lezeme tam. Ajko se ani nepředpokládá, že by gringa nastupovali na 88.km, tak ani nebyl průvodčí a jeli jsme zadáčo. V Aquas Calientes jdeme rovnou do kempu, který je pod Machu Picchu. Cestou potkáváme Němce, kteří jeli s námi vlakem (z Ollantaytambo a stálo je to 10$). Říkaj, že Inkáč nešli, je to drahý. Výborně, když už je to drahý i pro Němce, tak jsem zvědavej, kdo tam bude chodit. Snaha omezit počet turistů na Inca trailu je úspěšná, snaha vymlátit z turistů co nejvíc ne. Spíme v kempu, jsou tu solidní záchody a teplá voda.

Den 31, sobota 11.8.2001
Budík v 4:50 nás nevzbudil a vstáváme v 5:13. Rychle balíme. Kempař nás skásnul za svítání a když už v tom byl, tak i jiný stany, kde do tý doby ještě spali. Nahoru k Machu Picchu je to prej půlhoďka. Kopec je to děsnej, plně aklimatizovanýmu a téměř bez zastávky mi to trvalo bez 3 minut hodinu. Kupuju studentský lístky (á 10 USD), Terez dorazila za 20 minut.

Rychle bágly do úschovny, s sebou foťák, průvodce, vodu a jde se na to. Je 7:25 a pohled na Machu Picchu je úžasnej. Je jasno a skvělý světlo. Rychle fotim, dokud nejsou ještě moc rozprchlý lidi. Pak snídáme, projdem kus Machu a lezem na horu Huayna Picchu tyčící se nad Machu. Je tu skvělej výhled, skála k řece je skoro úplně strmá a zas mě chytaj myšlenky na skočení. S padákem to musí být úžasnej volnej pád alespoň 150 m. Padák nemám, tak alespoň fotim. Vracíme se, skouknem zbytek Machu, pak Inca puente, most na skále a jdem na Intipunku. Jenže jsme netrefili cestu. Teda cestu jsme trefili, ale ne na Intipunku, ale na nějakou horu nad Machu. Zjistili jsme to celkem daleko, tak se vracíme pěkně utahaní. Hlavní problem je nedostatek vody. Ráno jsme si vzali asi 1,2 litru na oba, což je v tomhle parnu a lezení po horách málo. S vypětím posledních sil dojdem na Intipunku, skouknem, jak asi vypadala nejzajímavější část Incatrailu, vyfotíme Machu a jdem dolů, vyzvednem bágly, vychlemtáme pití z báglu a jdem zas k řece kempovat. Machu je fakt pěkný a stojí za to ho vidět. Člověku ani moc nevadí, že vše je postavené nově tak, jak to asi vypadalo.

U kempu dáváme v hospodě pivo Pilsen (1,1 l za 8 S). Skáknu do Aqua Calientes se zeptat na vlak (jede v 6:10, máme přijít v 5), koupim vodu a vaříme polivku a koupem se, pač voda v kempu je opravdu caliente, takže i ředíme studenou, což se nám tu ještě nestalo.

Den 32, neděle 12.8.2001
Vstáváme v 4:10. Okolní stany jsou složený a lidi nahazujou bágly na záda a jdou na Machu. Jo, takhle se má vstávat. V Aqua Calientes je u okýnka na lístky v 5:25 už fronta. když ji vystojim, tak prej vlak je plnej, další jede v 8 a do Ollantaytambo i na 82. kilometr to stojí 20 USD. Hmm, počkáme na vlak (vagóny turistický jsou modrý, local červený). Jdem do jednoho červenýho. Je tu celkem místo, dokonce sedíme, v turistických vagónech je asi pěkně našlapáno. Postupem času se vagon zaplní nosičema. Před 88.km přichází průvodčí. Chce 10 USD, chvilku ještě diskutuju, ale je to zbytečný. Tahám 20$, průvodčí mezitím kontroluje ostatní cestující kolem, ale pak je tu 88.km a někam mizí. Ajko se už neobjevil, na 82.km prcháme z vlaku, lze-li to překračování nosičů a jejich zavazadel tak nazvat a doláče mě hřejou v kapse. Ještě jsem chtěl jít dát přes hubu nebo alespoň něco říct tomu blbečkovi, co nás poslal na 88.km, ale byl jsem spokojenej, jak jsme vyřešili dráhy, co nás chtěly oškubat a colectivo bych tím asi zdržel.

Pak už to jde rychle. Z 82.kilometru do Urubamby colectivo za 3S/osoba, z Urubamby do Cuzca bus za 3S/osoba. Jdem do stejnýho hotelu (aby ne, když tam máme věci). Odpoledne ještě nějaký památky z lístku na 16 památek. Museo de Sitio del Qorikancha - neni to nic moc, ani tam člověk nemusí. San Blas - kostel, kde je moc pěkná vyřezávaná kazatelna, pěkný. Katedrála - pěkný, spousta obrazů, oltářů, obraz Poslední večeře, kde hlavní jídlo je morče. Obrazy, kde jsou 3 roviny, nahoře Ježíš nebo Marie, pod nimi světci, všichni bílí a v dolní rovině Inkové. Tak takhle se snažila církev vnutit tady své náboženství. Pak zarezervujem bus na zítra do Limy, jdem na menu a před spanim ještě sprcha. Jestli si takhle představujou teplou vodu, tak já tedy ne.

Den 33, pondělí 13.8.2001
Dnešní den zasvětíme lístku - plakátu na 16 památek. Ráno razíme na Tambomachay, Inkovy lázně, jakési menší vodní dílo podle průvodce možná zasvěcené vodnímu kultu. Pak Puka Pukara, incká obranná pevnost sloužící k ubytování pocestných a hospodářských zvířat. Nejvýznamnější na ní je, jak ji znovu stavěj kámen po kameni. Kousek za ní po cestě na Q'engo se chvíli ještě bavíme s chlápkem čistícím keramiku a kosti, co se našly při dostavování Puka Pukary. Evidentně je z ní fascinován mnohem více než my. Q'engo není taky nic moc, jen ukázka incké šikovnosti při opracovávání kamene. Něco jiného je o kus dál Saqsaywaman. Původně chrám slunce s kameny o váze až 130 tun, které do sebe přesně zapadají. Když sejdem do města, jdem do Museo de Arte y Monasteria de Santa Catalina, což je totální, ale fakt totální ztráta času, je tu asi 150 obrazů s náboženskou tématikou prachmizerné kvality. Museo Historica regional už je lepší. Hlavně jsou tu 2 fotky - Machu Picchu teď a v roce 1925. Nahoře kostra jakéhosi praještěra a dole záchody, jinak nevybočuje z ostatních muzeí. Museo Municipal de Arte Religioso del Arzobispado obsahuje nábytek a obrazy s náboženskou tématikou, ale vůči Santa Catalině je na mnohem vyšší úrovni.

Jdem do hostelu pro bágly, dáváme celkem nedobrý menu a razíme na terminal. Včera zarezervovanej autobus jede do Limy přes Arequippu a nestojí už 65, ale 70 solů. Berem teda jinej, na poslední chvíli před odjezdem. Přímej a za 65 solů. Je 17:30, má být v Limě zítra v 15, společnost Exp. Huamanga.

Den 34, úterý 14.8.2001
Když se vzbudím, autobus stojí (už asi 3 hodiny). Ne proto, že by nás řidič chtěl nechat v klidu vyspat, ale máme problem s kolem a čekal na světlo, aby ho vyměnil. To se daří a pokračujem, jenže pak ho mění ještě několikrát. Jede rychle, aby dohnal ztrátu, což mě v těhle horách neuklidňuje. Když jsme v 15:30 v Nasce, je jasný, že to do 3 nestihnem. Před námi seděj 2 indiánky, z nichž ta u okýnka nejdřív vyhodí z okýnka v horách prázdnou PET flašku od Coly. Ajko má španělština neni za měsíc na vysoké úrovni volím nadávky v češtině, zato nahlas a často používám pro mě mezinárodní slovo debilové. Leč asi nepochopily, že je to na ně neb později z okýnka vyhazovaly i slupky od pomeranče. Nevim na jakou úroveň došli přesně Inkové, ale tyhle 2 byly dost primitivní.

Před Limou nás ještě stavěj poliši (patrně za rychlou jízdu), ale řidič si jednoho bere za roh a po chvíli pokračujem. Dorážíme v 22:45, což moc nadějí na spoj do Huarázu nedává. Leč řidič mi říká, že něco ještě jede z Friori, což je asi název terminálu. Ještě nějaký Peruánec má stejnou cestu, tak berem společný taxi. Jenže bus pro nedostatek lidí nejede, tak sháníme levný ubytování. hned u terminálu je dvouhvězdičkový hostel Ana. Stojí to 20S za oba, voda je opravdu teplá a je čistej. Tahle čtvrť je sice dost příšerná, ale hostel je skvělej, zavíraj za vámi i mříž.

Celý den jsme nejedli, tak jdem ještě ven se najíst. Jenom přejdem ulici, jsou tu asi 4 stánky, kde vařej. Na chodníku blbnou asi devatenáctiletí skejťáci. Vybíráme do kterýho stánku půjdem, když najednou v jednom se rozletí na kusy plynová svítilna, co ho osvětluje, jak jí proletěl šutr. Lidi, co u něj seděj, maj střepy v jídle. Jestli šutr hodili ti skejťáci (což je dost pravděpodobný, pač jim pak lidi řekli, ať jdou jinam), tak byl pravděpodobně určen mně, neb jsem byl asi metr od spojnice svítilna - skejťáci a svítilna visela v úrovni mý hlavy. Jdem se najíst k jinýmu stánku. Je smažený kuře s oblohou a hranolkama za 3,5 S. Je to děsně dobrý, ale moc si to neužívám neb se rozhlížím po dalším letícím šutru. Ženská od stánku říká, že je to normální a už nic nepřilítne. Po návratu ještě v pokoji zjišťuju prostřelený okno (jsme ve 4.patře). Tohle neni dobrá čtvrť.

Den 35, středa 15.8.2001
Při balení Terez zjišťuje, že zapomněla spacák včera v taxiku. U busu ještě doufáme, že ho přinese taxikář nebo kluk, co s náma jel, ale zbytečně. Do Huarázu jedem v 7:30 za 15S/osoba se společností Turismo nacional. Autobus jede bez nejmenších problémů (což mi připadá vzácné) a v 15:10 jsme v Huarázu. Zkoušíme si půjčit spacák v agentuře, ale i po slevách to stojí 11 doláčů za 4 dny, což nám přijde dost. Budem holt spát pod jednim. V cestovce si ale necháváme malý bágly, a když se do jednoho vracim pro Lariam rozbíjim sklo, za což vyplácnu 5S. Net je tu za 3 soly/hodina. K véče za 4,5S čtvrtka kuřete s hranolkama, oblohou a Lariama (antimalarika) v 19:00. Colectivem do Yungay jsme se dostali za 3,5S/osoba (3 + 0,5 za bágl) a spíme v alojamientu Mary za 7,5S/osoba. Voda je o dost lepší než v Cuzcu, ale rozhodně se o ni člověk nespálí.

Den 36, čtvrtek 16.8.2001
Vyrážíme do hor. Nakupujem zásoby a berem colectivo na lagunu Chinancocha. Jsou to zloději, za asi 25 kiláků chtěj 8 solů na člověka a všichni jsou domluvený a níž nejdou. Místního to ovšem stojí soly 2 nebo 3. Za vstup do národního parku Huascarán ještě zaplatíme každý 65 solů, a pak že jsou hory zadarmo.

Laguna Chinancocha je zas do bíla, takže je to jako v Bolívii laguna Verde a laguna Blanca. Pak se po silnici stoupá asi 400 metrů a zahne se na cestu vlevo. Odtud asi 200 metrů na rozcestník. Rovně je to 5km na Pisco a doprava na lagunu 69 (8 km) a ledovec Broggi. Jdem doprava, kus údolim, pak do kopce, ale nic těžkýho. Za asi 4 hodiny jsme na laguně 69. Je to tu fantastický, úplně skvělý a všechno nej.

Laguna je tmavěmodrá a na okrajích jde do zelena. Hned od ní se zvedají skály, kde po několika metrech začíná led. Úchvatný pohled. Právě odsud odchází skupina 4 Francouzů s průvodcem, takže jsme tu sami. Stavíme stan (jsou tu na něj asi 4 vhodná místa, z nichž jen jedno se mi zdá dobrý). Bohužel do šutrů se kolíky dost blbě zasouvají, takže hlavní opora je uvázání za těžký šutry. Na druhý straně straně laguny občas padá menší lavina jak se uvolňuje sníh na skalách. Začíná padat mrznoucí déšť, tak jdem spát hned s tmou asi v 18:30 bez vaření. Ajko máme jenom jeden spacák zaujímáme první z tepelně izolačních pozic (během noci jsme jich zaujali ještě dost, snad všechny krom 69, pro kterou se mumie silně nehodí). Když se probouzím poprvé, cítim se vyspale, odhaduju čas asi na 3 ráno. Je bohužel teprv 21:36. Poté se v noci vzbouzíme ještě mockrát.

Den 37, pátek 17.8.2001
Ráno je na stanu námraza a všude kolem sníh, zima a fičí. Alespoň vyzkoušim, jak vaří vařič se závětřim. V pohodě a kapučíno i čaj dost bodnou. jdu ještě asi na hodinu do kopců fotit lagunu, což se nesetkává u Terez s příliš kladným ohlasem a pak balíme a jdem zpátky na silnicu. Zpátky je to rychlejší (asi 2 hodiny). Nějaký kluk nám cestou říká, že laguna 69 se 69 jmenuje podle průměru v metrech. Hmm.

Vozu směr Vaqueria se hodinu nedočkáme (je tu jeden nepojízdnej, co výhledově pojede, ale chce 10S/osoba) a tak vyrážíme pežó. Dost makačka a za hoďku a půl je jasný, že to nedojdem. Čekáme na auto, stopujeme colectivo, chce 10S, říkám 2, on ne, v tu chvíli za ním doráží menší náklaďák, jdu za ním a říkám do Vaquerie za 2, on chce 5, říkám 2. V tu chvíli už maník z colectiva řve, že za 2 jo. Z náklaďáku taky souhlasí se 2, tak jedem s nim. Na korbě je to sice míň pohodlný, ale těší mě, že řidič colectiva je naštvanej. Po pár metrech dojíždíme k náklaďáku, co spadnul ze skály, všude kolem je rozházený dřevo a 2 chlapi, co asi stačili vyskočit ho dávaj na hromadu. Dřevo nakládáme k nám a pokračujem. Po tomhle zážitku má cesta zcela jiný náboj - dojedem nebo taky slítnem ze skály? Na korbě s námi jede ještě asi osmnáctiletej kluk, indiánka a její syn. Na indiánce je znát rozrušení. Buď jí je blbě nebo se bojí. To u jejího syna je to jasný. Je mu blbě, dostává pytlík, kterej nablije úplně plnej a ještě jde přes. Peruánci obecně špatně snášej jízdu vozmo, jedno jestli pohodlným autobusem nebo náklaďákem. Malý děti se v busu poblily zatím vždycky a když to viděly ostatní, tak začly taky. Občas si pomáhaj čicháním k lahvičce něčeho a při zastávkách jdou skoro všichni ven.

Do Vaquerie jsme dojeli v pořádku, ale za tmy. Chvilku se ještě hádáme s řidičem, chce 5 za každýho, ale nedostane navíc nic. Vesničani nás pošlou stanovat jednou cestou, kde bloudíme asi 50 minut nahoru a dolu cestou necestou až nakonec postavíme stan v jakési větší zatáčce s tim, že i kdyby tu nějaký auto jelo, tak se vyhne.

Den 38, sobota 18.8.2001
Ráno po cestě na který jsme spali pokračujem do vesnice Colcabamba, ta se projde, přejde se most a nahoru (řeka je po pravý straně), pak se přejde řeka a pokračuje se furt rovně podél řeky asi 8 km, kde jde cesta doprava nahoru. U bažin u řeky asi 6-letý kluk loví prakem ptáky. Terez říká, že to nejsou volavky, tak loví asi asi 30 cm vysoký černý bažinný ptáky, co jsou hodně podobný volavkám. Nic netrefil. Bohužel náš průvodce mapu cesty nevychytal vzdálenostně, takže jsme furt dál než si myslíme. Spíme nad místem jménem Paría, pod Puente Union (s námi 2 Francouzi, co maj přesnou mapu i s vrstevnicema, takže alespoň víme, kde jsme)

Den 39, neděle 19.8.2001
Francouzi vyrážej samozřejmě dřív. Cesta jde furt do kopce. Pod Puente Union, což je průlez na vrcholu morény, potkáváme Izraelce, co jdou naši trasu, jenže maj s sebou Peruánce s mulou, která jim skoro všechno nese. Zajímalo by mě, jestli je to vylézt těší stejně jako nás. Z Puente Union cesta vede furt dolu, což je velmi příjemná změna. Po asi 2 hodinách se dojde k místu, odkud lze buď pokračovat do Colcapampy nebo si zajít a navštívit základní kemp pod horou Alpamayo. Rozhoduju, že půjdem tam. Nejdřív se jde asi 45 minut serpentýnama do prudkýho kopce, a pak asi hodinu po rovině. Po cestě vidíme zvíře. Vypadá jako větší králík s velkym huňatym ocasem. Podle mě to je svišť. Když ale od nás prchal, moc nesvištěl. Výhledy na hory jsou odtud skvělý. V kempu je hodně lidí, na kterých je podle lan, maček, cepínů apod. znát, že to s vylezením na nějakou horu myslí vážně. Vylejzáme ještě menší kopec, za kterym je laguna plná ledu, fotíme, vaříme, spíme.

Den 40, pondělí 20.8.2001
Po noci strávené pod 6-tisícovými velikány nás čeká celodenní pochod do vesnice Cashpampa. Konečně je trochu míň mraků, tak fotíme vrcholky, který jsme včera neviděli. Po asi 1 hodině pochodu dorážíme zpět na místo, odkud jsme včera vyrazili do tábora pod Alpamayem. Dál podél řeky pampou je to nekonečná pakárna. Laguna Januncocha se obchází zleva stejně jako bažiny, které jsou asi 45 minut po ní. Obědváme na místě, kde je spousta kravských a oslích hoven (jako všude tady), tudíž i mnoho much, takže to nestojí za nic. Po 8 hodinách pochodu docházíme do Cashpampy. Na konci údolí je eukalyptový háj, ovšem bez medvídka Kaola.

Colectivo do Carázu odsud stojí 5 S, ale asi nepojede neb jsme zatim na něj sami. Taxikář tu čeká na turisty a žádá 30S, což má u nás smůlu. Jenže má tam 1 ženskou a 2 děti a dál nemůže sehnat nikoho jinýho, takže přijímá moji nabídku 5 S za osobu. V Carázu nám nakonec dohodnou bydlení přes nahaněče vysílačkou za 10S/osoba se společnou koupelnou a záchodem. Vše čisté, voda teplá, hostal Los Piňos. Jdem se ještě najíst, kuře s hranolkama a oblohou na ulici. Nohy mám ovšem z bot úplně na hadry, měl jsem si je pořádně prošlápnout. Sotva belhám.

Den 41, úterý 21.8.2001
Vyspat se po 5 dnech v posteli a nemuset se v zimě ve stanu dělit o jeden spacák a ještě být vyspršenej je fakt pohoda. Za oknem jsou palmy, je teplo, ležim si do devíti. Pak jdem na colectivo do Huarázu (3,5S/osoba). V cestovce, kde máme bágly budou až večer, takže porůznu zabíjíme čas. Při zjišťování busů do Limy se objevila možnost jet do Huanuco. Sice ne přímo, ale s přestupem v La Union, ale i tak by odpadla zajížďka 700 kilometrů. Bus jede ale zítra v 6:30. Tak kupujem lístky do La Union za 18S/osoba a hledáme hostel, kde budem spát (jinak bychom jeli přes noc do Limy). Berem Aventure za 7,5S/osoba. K večeři si dávám výbornýho pstruha. Terez zjišťuje, že teplá voda v hostelu neni teplá a já to ani nezkoušim.

Den 42, středa 22.8.2001
Noc v Aventure teda nic moc. Snad jen pokud si chcete vyzkoušet jaký je to v rumunský nemocnici nebo thajskym vězení, lze ji doporučit. V 6:30 vyrážíme s El Rapido vyzkoušet, jestli to jde kratší cestou.

Bus jede do Huallalancy nejdřív po stejný silnici jako do Limy, a pak zahne do hor. Cesta je sice trochu horší, ale ne moc. Navíc celkem velký kus znova nebo možná prvně, ale asfaltujou. Asi 20 cestářů je tam zaměstnáno jenom tím, že ukazujou jestli můžete jet či ne. Jako u nás semafor, ale nemusí se čekat, když proti nikdo nejede. Lístky máme sice do La Union, ale bus v Hullalance končí. Dál jedem colectivem za 2,5S/osoba asi hodinu. Předtim ještě hodinu kroužíme mezi 5 ulicema a snažíme se sehnat 10 lidí. To se nepovedlo, tak spojili několik colectivos. Že to tu není hlavní tepna je znát i z toho, že se nás místňáci ptají, jestli jsme turisti. V La Union jsme ve 12, což je problem neb bus jede až zítra v 6. Leda autem, což je něco jako taxík, ale vedený jako dopravní společnost. Chtěl za osobu do Huánuca 25S, bus ráno stojí 12, pěkný hostel El Paradio 12S za dvoulůžák (tedy 6S/osoba), ale jenom studená voda. Nakonec jedem auto-taxim za 45S oba.

Už od Huallancy silnice nestojí za nic, je to zpevněná cesta. Po 4,5 hodinách v 18:30 jsme v Huánucu. V La Union nás přemluvili hlavně na bus do Pucallpy v 21:00, tak ho sháníme. Objeli jsme asi 6 společností a nic. Leda počkat u policajtů, až se tam budou hlásit busy z Limy asi ve 23 nebo 24:00 nebo ráno jet v 5 nebo 7. U policejní stanice je ještě jedna agentura. A vida, jede ve 22:00. Berem to za 25S/osoba. Bus z Limy stojí 50S/osoba, tak lze spočítat, co se asi vyplatí (těžko říct, co by stálo hledání busu v Limě). Autotaxikář chce ještě 5S za ježdění po Huarázu. Ajko mi byl sympatickej, hlavně jak v klídku jezdil po Huánucu, hledal bus do Pucallpy a všude se ptal, tak mu dávám 2 pohledy Prahy (jinak by nedostal nic neb nám v La Union slíbili, že nás tu hoděj až k busu). Bus přijel včas. Společnost Turismo Central.