Peru a Bolívie 2001


Úvod

Deník
část 1
část 2
část 3
část 4

Další volby
Fórum
Cestování
Ubytování
Incký kříž


Reklama na stránkách

Den 43, čtvrtek 23.8.2001
Autobus jede pralesem a je pěkný dusno. Kolem 10:00 je v Pucallpě. Ubytováváme se v Hospedaje Sun za 13S/osoba s vlastní koupelnou a záchodem (voda je vlažná a vzhledem k místnímu klima vyhovuje). Hledáme cestovku, co by nás vzala do pralesa. V turistických informacích nám řekli, že cena na osobu a den je 30$ u nějakýho dobrýho průvodce, některej jinej jde i za míň. Hmm, to je celkem dost na to, kolik mi zbývá.

Jedem do Zoológico Parque Natural. Ještě jsme chtěli do Musea Historical, který podle průvodce je vedle turistických informací, ale přesunuli ho do týhle zoo, takže to vyjde nastejno. Vstup je 2S/osoba. Vzhledem k tomu kde jsme, je tam všechno mnohem autentičtější než v Praze a je na co se dívat. Spousta ptáků, divoký prasata, opice, papoušci, tukan, puma, levhart, krokodýli, hadi, želvy (jedna byla na zádech, tak jsme ji klackem obrátili). Na konci ještě muzeum s místní keramikou indiánů Shipibo, kůžema, zbraněma indiánů apod. Odtud jedem zpátky a procházíme cestovky (je jich asi 6), jestli nejde džungle levnějc. Nějaký džungli ani nedělaj (jen výlety lodí do Iquitos a lety letadlem) a ostatní nabízej toho samýho člověka buď za 40$/den nebo za 3 dny 95$/osoba. Moc jsme si nepomohli, koukáme na jakýsi křesťanský koncert na náměstí a jdem do hostelu.

Den 44, pátek 24.8.2001
Ráno vyrážíme ještě projít cestovky a hlavně zkusit v tý cestovce, co džungle pořádá, sehnat levnýho průvodce. Nakonec v ní končíme. Holka volá toho průvodce, co tu má být nejlepší a nechce jít pod 30$ za den. Čekáme asi 30 minut a mezitím se bavíme s 2 indiánkama, co tu prodávají šperky vyrobené z různých semínek. Máme jet k jedný do vesnice San Francisco. Vzhledem k tomu, že jsme to plánovali, berem si kontakt. Pak přichází průvodce. Je to takový místní Krokodýl Dundee. Vypráví, jak budem lovit piraně, kolik uvidíme krokodýlů, kde budem spát a všechno nás to přijde na 35$ za osobu a den. Vysvětlujem, že už jsme na konci pobytu a bez peněz a nakonec končíme na ceně 165$ za 3 dny pro oba, což je dost, ale níž bysme se už asi nedostali + navíc budem bydlet u něj, takže ušetříme za ubytování (alespoň doufám).

Nutno říct, že Pucallpa je město, který bylo dlouho v sevření obchodu s narkotiky a teprve nyní se postupně osvobozuje a začíná jeho dynamický rozmach. Přesto výlety do džungle nejsou nijak organizovány a lze je dohodnout přes 2 agentury, které to dohadují hlavně pro 1 člověka (toho našeho), takže se nedá mluvit o nějaký konkurenci. 5 bloků od hlavního náměstí Plaza de Armas už končí asfaltka a jsou hliněné cesty, domy jsou i v bezprostřední blízkosti náměstí často ze dřeva a přes poledne tu jsou všichni buď ve stínu v domech nebo ve stínu na ulici a odpočívají. Tak nějak si představuju pověstné jihoamerické New Orleans. Turistů je tady opravdu málo.

Po tom, co jsme si dohodli náš výlet jdeme vyklidit hostel, abysme nemuseli platit další den. Necháváme si tam ještě věci a jdem koupit repelent, filmy a najíst se. Když radostně sdělujeme recepčnímu, že ten výlet do džungle jsme sehnali, tak se udiveně ptá, proč chcem do džungle, když tam jsou jenom moskyti a aligátoři. No nic, jdeme. V polívce k obědu jsem našel stonožku, ale asi tam patřila, tak jsem ji sněd neb proteiny se hodí a dost jsme tu (hlavně v horách) vyhubli. Potom jedem k jezeru Yarinacocha, kde náš průvodce Gustavo bydlí. Všichni říkaj, jak je to výletní místo, ale je to dost špína. Už cestou tam projíždíme chudinský čtvrtě a tady je to jen o trochu lepší. Po příjezdu k nám přichází nějaký chlapík a nabízí výlet do pralesa s piraňama a aligátorama. Možná by tu teda nebyl problém sehnat jinýho průvodce asi levnějšího, ale ten náš je určitě lepší a když je doporučen, tak je to i jistější a lze to jen doporučit.

Gustavo nás ubytovává hned vedle patrně své restaurace El Latino v dřevěné chatrči na břehu jezera. Sedíme na zápraží, je to dost pohoda, jako v Karibiku, ale špinavější. Vzhledem ke špíně o koupání jen uvažujem. Podél břehu jsou dřevěné domky nalepené na sobě a z hospod hraje hudba. Lidé tu procházejí po hliněné cestě a koukají na gringa. V naší chatrči je z překližek jako z příček vymezená místnost s jednou širší postelí, židlema a televizí. Je to ale bez vody. Od jezera je příjemně chladnějc, ptáci, kteří se nám v Pucallpě zdáli, že krouží vysoko na nebi, jsou tu na zemi a je vidět, že je to něco mezi supem a kondorem. Gustavo je tu asi pěkný kápo, protože když nás někdo nahání a řeknem, že jdem za ním, tak jde hned z cesty. Kousek od nás je Hospedaje El Pescador, která je v průvodci vedena jako nejlevnější a Gustavo říkal, že nás tam může ubytovat za 15S oba. Zvenku se mi zdá ale mnohem špinavější. Večer ještě koupíme banány, z kterejch děláme jugo, sedíme na zápraží a pozorujem cvrkot a nakonec hrajem karty sami a pak s dětma Gustava a sousedů.

Den 45, sobota 25.8.2001
K snídani je chleba se smaženym vejcem a čaj. Vyrážíme motorovou kanoí peque-peque v 8:15. Nejdřív napříč jezerem Yarinacocha. Slibovaní říční delfíni se neukázali. Na konci jezera vjíždíme do kanálu, který je dost mělký a je tu hodně dřeva. Jsme blízko vesnice, tudíž je tu celkem rušno. Míjíme pár dalších člunů a podél vody jsou plantáže banánovníků, kukuřice, kakaa a podobně. U jedné vesnice (je to vlastně 5 chatrčí) zastavujem a berem kakao, které má uvnitř mezi boby chutný sliz. Pak kanál ústí do Rio Ucayali. V kanálu všichni až na mě viděli chameleóna (změnil barvu, sviňa, a nešel mi najít). Ucayali je široká asi 150 metrů a to je ještě prý málo vody. Je tu prý hodně ryb, krokodýli nejsou vidět, protože jsou prý pod vodou. Za chvíli se ale na hladině mihne nutrie a za další chvíli několikrát říční delfín (řek bych že je menší než mořský a narůžovělý). Chvíli foťákem mířim na místo, kde by se měl objevit, ale kašle na to a já za chvíli taky. K obědu (asi v 14:30) máme kuře se smaženejma banánama, okurkou, rajčaty a cibulí. Gustavo se pak ještě několikrát ptá, jestli si dáme pivo a i když pokaždý řeknem že jo, tak ho nikdy nevyndá (bůhví, jestli ho vůbec má). Doplouváme do indiánské vesnice P..., kde je jakési zdravotní středisko, kam jednou měsíčně jezdí doktor. Gustavo říká, že všichni indiáni mají malárii a parazity. Na malárii máme Lariam, ale když vidim, že naše talíře mejou v řece, tak asi neni zas tak úplně jistý, že odjedem bez parazitů. Pokračujem do vesnice, kde budem spát. Cestou náš "řidič" José dvakrát nahodí síť do vody a vytáhne škopek plný ryb, co maj místo šupin jakýsi pancíř a jsou dost hnusný, vypadaj jako sumečci. Jmenujou se caramacha. Gustavo říká, že z nich bude polívka. Ve vesnici maj z gringů radost. Jdu se projít. Malí kluci tu sestřelujou klackem ze stromu mango. Mám se přidat. Dost slušně házej na svých 6 a více let. I mě se však poštěstí jedno sejmout, tak ho jim, ale přijde mi ne úplně zralý. Bavíme se s místníma klukama a zjišťujeme tak místní úroveň vzdělanosti. Ti mladší (kolem 10) si myslí, že den má 12 hodin. Na otázku, kolik je ve vesnici lidí, odpovídají dost. Ti starší (teda 1) už vědí alespoň 24 a počet lidí taky.

K večeři je vývar, v kterym je naše ryba a jako příloha vařený banány. Vypadá to dost odpudivě, ale jíst se to dá. Ryba je normální, takže dobrá, vývar je všude stejný a banány chutnaj jako suchý brambory. Ryby si dáváme každej 2. Když jsem dostával druhou (velkou), tak Gustavo řikal "Když tohle sníš, tak něco zvíš", ale ve španělštině to tak nevyznělo. Pak se bavili s našim hostitelem, že jsme první, kdo sbaštil 2 ryby, ostatní turisti (hlavně Němci) snědí max. 1 celou. Po večeři ještě kecáme. Dozvídáme se, že Fujimori zpacifikoval zemi. Hlavně v Pucallpě to bylo znát, pač tam bylo mraky teroristů, boje mezi nima i vraždění civilistů, spousta mrtvejch. Teď je to prý mnohem lepší, i když k tomu došlo tak, že teroristy vystříleli. Normálně prý pokropili dům a bylo to. No a když se kácí les, tak lítají třísky, takže prý pokropili každý, o kterym někdo řek, že tam jsou teroristi. Před spaním ještě stavíme na zemi (rozuměj prknech) přístřešek z moskytiéry, o kterym Gustavo říká Grand Sharaton. Ne, že bych s tim zcela souhlasil, ale budu se držet místního pojmosloví. Spíme v Grand Sharatonu, začínám to chápat s tim pivem.

Den 46, neděle 26.8.2001
K snídani jsou sladký housky s margarínem a na výběr cukr nebo sůl + samozřejmě čaj. Terez mi říká, ať si nedávám tolik soli, že to neni zdravý. Vzhledem k tomu, v čem tu žiju a co jim mě opravdu zajímá, jestli budu zdravější, když si tu sůl nedám. Vyrážíme do pralesa. Krom Gustava s námi jde ještě jeden člověk z vesnice, který má mačetu a mušketu (s touhle tu určitě bojovali Španělé). Pozorujem ptáka tuyuyo. Pokračujem pralesem a dozvídáme se spoustu o zdejších stromech. Nutno říct, že jde o prales sekundární, tedy narostlý po pokácení pralesa primárního. Ten má vysoký stromy a lze ho projít bez mačety. Ne tak sekundární, který je plný přízemních stromů a keřů a mačeta je nezbytná. U stromů je výhoda, že nikam neutečou, což se nedá říct o zvířatech, kterých jsme čekali víc. Proto si člověk zavírá v ZOO zvířata do klecí, aby mu nikam neutekla, když se na ně chce podívat. Tak jsme v pralese viděli ptáka camungo (jeho řev je dost slyšet) a opici jsem viděl asi sekundu běžet po větvi. Z flóry například:

catauna - strom, jehož mléko se používá na puchýře (dole má široký kmen)
renaco - strom, spouští z větve dolů výhonek, který zakoření a sílí. Slouží jako dopravní prostředek Tarzanovi a nám jako houpačka. Po silnějším se dá šplhat
ubo - kůra se používá na léčení žaludku a pochvy
capirana - strom, každé 3 měsíce svléká kůru
huayo - malé bobule, které jsou nezralé červené a zralé černé. Černé se jedi, mají trpkou chuť
aji (místní název: charapita) - vysoká bylina s malými žlutými plody, které se tu přidávají do každého jídla. Hrozně to pálí!! V Pucallpě si Terez jednu rozkousla a 2 minuty byla rudá a nemluvila
unya de gato - po useknutí u ní vytejká voda, která se dá pít. Moc dobrá, hlavně v tom parnu.

Gustavo ukazuje druh moskyta, co přenáší malárii. Pozná se podle dlouhých zadních nohou. Později jsem na sobě přichytil několik při činu, tak jsem se jim také odvděčil pozorností. Po 5 hodinách dorážíme do vesnice ........, kde zaháníme žízeň mlékem z kokosového ořechu. Za vesnicí nás čeká člun s Josém, popojedem kus od vesnice a obědváme. Ryba palometa (je smažená) se zelim, rajčaty a smaženým maniokem, vynikající. Po jídle se máme rozhodnout, zda chceme do nějakýho kanálu, který je prý hezký nebo chytat piraně. Jednoznačně vyhrávají piraně. Návnadou jsou palomety, co nebyly k obědu. José prokázal, že je na vodě doma a chytil jich 6, Gustavo 3, Terez 2 a já chytil 4 ryby, ale ani jednu piraňu + jsem zlomil háček, když jsem se ho snažil nožem narovnat, pač jsem neúspěch svaloval na něj.

Je pozdě, jedem do vesnice, kde budem spát než vyrazíme v noci na krokodýly. Když dorazíme k vesnici, beru ještě Terezin prut a nahazuju neb se lehce nevzdávám. A tu 2x hurá, sláva. To sme dobrý, to sme dobrý. Chytil jsem piraňu blanco. Má bílé břicho, pak je ještě roja s červenym břichem. Chvilku ještě rybařim, ale nic. Neva, jsem spokojen. K večeři jsou piraně a sladký housky. Na talíři už tak nebezpečně nevypadaj, ale v kyblíku z nich šel strach, hlavně když Gustavo jedný strčil do tlamy větvičku a ona ji rozpůlila. K jídlu jsou smažený celkem dobrý. Grand Sharaton rozděláváme v chýši a jdem spát neb nás v noci, až zajde měsíc Gustavo vzbudí na krokodýly. Je tu mraky komárů, ještě asi 10 minut jim vysvětluju, že ke mně do moskytiéry se nelítá.

Den 47, pondělí 27.8.2001
Gustavo nás budí 0:18. Teda jenom Terez, já jsem už 10 minut vzhůru a přemejšlim, jestli Gustavo neusnul a neměl bych ho jít vzbudit. Nelezem kupodivu do našeho bytelného peque-peque Poseidona, ale do vydlabanýho stromu. Krokodýli budou opravdu blízko nás, hlavně aby nás nesežrali. Mažem se repelentem a vyrážíme. Za 10 minut je jasný, že jestli nás nesežerou krokodýli tak komáři určitě jo. Že se jim nechce tak pozdě spát. Proti krokodýlum máme tyč, ale repelent nezabírá. Plujem po proudu a Gustavo baterkou projíždí vodu a břehy hleda zářící krokodýlí oči. José na kormidle si vede fakt zdatně a kanoe, která je mimochodem dole vyspravovaná plechem, jinak by byla děravá, jak ústa staré ženy, jede přesně, jak má. Asi po 200 metrech jsou vidět oči. Blížíme se, ale mizí pod vodou. Neva, za dalších 20 metrů jsou další. Pak ještě několikrát. José komentuje, jak jsou velký, dost se v tom vyzná. Vesměs jsou malí. Jak se k jednomu blížíme, Gustavo bere tyč. Počítám, že ho pošťouchne, abysme viděli víc než oči. Jenže Gustavo ho nechtěl popíchnout nýbrž napíchnout, což se mu povedlo. Vytáh ho na loď a mačetou dorazil. Ulovili jsme asi 3/4 metrovýho krokodýla. S Josém říkaj, že je malý, že tu jsou i dvoumetrový. Od tý doby mě to už neba, pač jsem myslel, že je budem pozorovat a ne zabíjet. Ještě několikrát se blížíme se vztyčenou harpunou k očím, které ale naštěstí zmizí dřív než se dozví, co se stane až se to světlo přiblíží blízko. Cestou zpátky potkáváme ještě 1 člun - starej indián s indiánkou. Maj v člunu 2 krokodýly a nadávaj, jak jsou malí (o něco menší než náš). Se smíšenými pocity jdem spát asi v 3:20.

Ráno je k snídani krokodýl. Půlka se peče na ohni a kusy masa jsou osmaženy s citronem a česnekem. Nedá mi to a ptám se, jestli takhle krokodýly nevyhuběj. Prý ne, je jich dost. U laguny, kde jsme byli včera jich má být hodně a velcí, ale nikdo je neloví, pač se s nima nechce tahat do vesnice. Před 20 lety to prý domorodci nelovili, ale už se to prej taky naučili. Ptám se, jestli jich neni každym rokem míň. Jo, je. Pěkný, takže oni si ani neuvědomujou, že si je brzo vyhuběj. Krokodýlí maso je dost chutný, takže neni důvod, proč s tím přestat.

Vyrážíme zpět, je to dlouhá plavba po řece. K obědu jsou špagety se sardinkama a rajčetem + příloha brambory. Stavujem se ještě v indiánský vesnici San Francisco. Původně jsme uvažovali, že bychom tu i jednu noc přespali, ale je to dost komerční a spali jsme už u indiánů v pralese, takže to tu jenom projdem a vracíme se na loď. Dojedem do půlky Yarinachoche a jdem se koupat. Voda je teplá a je to výborný. Už jsme to dost potřebovali neb se potíme stále a 3 dny nekoupem. Vracíme se a před náma se objevují říční delfíni a za námi je kýčovitý západ slunce. Vysazujem Josého v San Juan, kde bydlí a v Yarinacoche kupujem banány na jugo a kukuřičnej chleba. Spíme zas u Gustava. Ještě nám dává sešit, kam máme napsat něco o výletě. Reference tu jsou od roku 98 a postupně jich přibývá. Hlavně tu lidi píšou o množství moskytů, vaření z říční vody a agresivním žebrání indiánských dětí. To je pravda. Píšem něco v podobnym smyslu + s těma krokodýlama. Jsem hotovej, jdu spát brzo.

Den 48, úterý 28.8.2001
Dopoledne neděláme nic. Sedíme na zápraží, koupili jsme za sol melouna (nic moc), prodavačka měla na stole asi 15 cm velkou opičku, která taky žrala melouna. Colectivo do Pucallpy stojí zas 0,5S/osoba. Zjišťujem, že do Tingo Maria už nic nejede, až zítra ráno. Ubytováváme se v Hospedaje Peru. Je tu větší klid než v Hospedaje Sun a jen o málo špinavější a taky dál od náměstí. Jdem do města a na net, koupit lístky na bus a suvenýry - výrobky indiánů Shipibo. Kupuju dečky znázorňující buď primitivní mapu zdejších kanálů nebo konstelaci hvězd (přesně se neví).

Den 49, středa 29.8.2001
Na autobus jdeme v 6:00 a to je asi jediná hodina v Pucallpě, kdy se dá teplota snýst. Skrz džungli je nejdřív normální asfaltka, ale po asi hodině a půl už to skáče a hází až do Tingo Maria, kam přijíždíme asi v 15:00. Ubytováváme se v Hospedaje El Viajero (ulice....) za 7,5S/ osoba. Matrimonial se sprchou a záchodem. teplá voda zde jako v Pucallpě neni potřeba a není nikde ve městě. Procházíme město a v turistických informacích sondujem, co se tu dá vidět a kde to je. Máme na to příští 2 dny. K véče si dáváme kuře s hranolkama a Lariamem.

Den 50, čtvrtek 30.8.2001
Noc nic moc, je tu dost kravál. Ráno kupujem jídlo na den. Tingo Maria leží na střetu hor a džungle a tato kombinace způsobuje, že země je tu velmi plodná, takže na tržišti je množství ovoce a je hodně levné. Kupujeme za 1 sol 10 prvotřídních velkých banánů.

První naší dnešní zastávkou je Belo de las Nimfas. Jedeme z Tingo Maria colectivem po silnici směr Huánuco asi 25 minut- 1,5S/osoba. Tady se platí vstup 1 sol (za vlez do lesa, vlastně pralesa), všude je tu vegetace podobná džungli; naštěstí tu je menší horko a dusno, vlhkost tu je ale možná vyšší. Od silnice se stoupá asi 20 minut. Belo de las Nimfas je takový menší vodopádek s lagunkou zasazený v džungli, což vypadá moc pěkně. Ještě se dá vylézt asi 20 metrů výš, kde je prý další, ale nešli jsme tam, pač je tu dost vlhko, děsně nám to klouže a bylo by to o držku. Od Belo (někdy i Velo) de las Nimfas se dá jít ještě po pěšině asi 30 minut nahoru k jeskyni. Kolem ní řvou papoušci a v ní něco, co nevim co je, ale vědět to ani moc nechci (Terez říká že netopýři).

Vracíme se zpátky na silnici a jedem asi 15 minut colectivem k Cuevas de las Pavas, což je jakési skalisko u řeky. Je tu udělaná cesta i s plotem, spousta lidí tu chodí a koupe se v řece. Dost výletní místo. S Belo de las Nimfas, kde vůbec nikdo nebyl se to nedá srovnávat a tak jdem ještě asi 25 minut po silnici směr Tingo a zahnem doprava na cestu ke Cascadas de Santa Carmen. Po cestě je to dalších 25 minut. Santa Carmen jsou vodopády větší a dá se u nich líp plavat než u Belo de las Nimfas. Je tu ještě jeden Peruánec s Peruánkou, kteří krom koupání ještě chytají raky nebo spíš ráčky, takže voda tu bude asi hodně čistá. V Tingo si večer ještě na náměstí dáváme pivo San Juan, které se honosí na etiketě nápisem Vyrobeno v Amazonii. Neni ale nic moc, Pilsen je lepší. Alespoň ale sundaváme etiketu na památku. Do hostelu odcházíme akorát včas, protože začíná nefalšovanej tropickej slejvák. Trvá asi hodinu a půl a na ulicích se za tu dobu vytvořily říčky.

Den 51, pátek 31.8.2001
Ráno je zataženo, ale ulice přes noc uschly. Na mercadu si dáváme jugo de platanos s buchtou za 1 sol. Výborný, škoda, že jsme na to nepřišli dřív. Nějak tu začínám moc šťávičkovat, doma hned musim naběhnout na pivní odvykací kúru. Vyrážíme na Cuevas de la Lechuzas, což je podle průvodce fascinující jeskyně. Nejdřív jdem pežó, ale je to otrava, tak se necháváme zbytek cesty dovést. Vstup je 5 S a je to zlodějna, pač na jeskyni je dost znát větší úprava lidskou rukou. Nemá to cenu ani sol a je to ztráta času. Uvnitř jeskyně jsou krápníky (těžko říct, zda původní), netopýři a papoušci. Řev jde z ní podobný jako z jeskyně včera, čímž se vysvětluje včerejší záhada. Strávíme tu asi 20 minut a jedem zpátky do Tingo. Chcem jít do zdejší botanický zahrady se zoo, ale je zavřená, tak se poflakujem po městě. Kupujem lístky do Limy a nakonec se do botanický zahrady dostáváme. Je to malý, zvířata žádný, stromy to moc nezachraňujou.

Tingo Maria je celkem pohodový dojezdový maloměsto. Jsme tu celkem za atrakci. Takhle nějak si asi přijde princ Charles nebo populární zpěváci. Nepřehánim, když napíšu, že polovina lidí co míjíme nás pozoruje a dost z nich na nás pokřikuje. Na Terez jako bloncku víc, což mi ani moc nevadí. Holt Diana je populárnější Charlese. Lidé jsou ale milí, policajt si s náma na přechodu podává ruku. Každej se ptá odkud jsme, někdo se chce i fotit.

V 19:30 odjíždíme s Trans-Inter, S.A. do Limy. Je to třída especial, tak jsem zvědav na rozdíl od económico. Cena 20S/osoba je výborná, obecně je za ní económico, especial stojí 25 S. Autobus je pěkný a krátce po odjezdu nás čeká překvápko. Dostáváme 2 muffiny a rozlévají do skleniček kolu. Radši se ujišťujem, že je to zadarmo. Sedíme vzadu, zatáček je spousta a odpružený bus se houpe až mi je z toho šoufl, radši usínám.

Den 52, sobota 1.9.2001
Probouzím se asi 20 minut po půlnoci, mrknu z okýnka a co nevidí oko mé modravé, venku je sníh. Na to, že před 5 hodinama jsme vyráželi z tropů na hranici džungle dost změna, hory jsou znát.

V Limě berem taxíka do hotelu Espaňa. Je to 10 bloků rovně + 2 vlevo od Plaza de Armas - 3,5S. Hotel Espaňa je velmi sympatické místo. Patří peruánskému malíři a je velmi vkusně zařízen. Na stěnách jsou pěkné obrazy a fotky, na chodbě sochy. Trochu sem nepatří model zrození Země a mumie v akváriu je hodně velký úlet. Ve druhém (posledním) patře je příjemná restaurace s normálními cenami. Nelze se divit, že je tu hodně lidí, i když teplá voda je horká jen pozdě v noci a brzo ráno.

Jedem do muzea zlata. Colectivo je levnější než taxi, ale cesta trvá hodinu. V muzeu nejdřív překvapí cena 25 S na osobu (proč by to ale člověk nedal za kousky, které byly vystavovány v nejlepších evropských muzeích), a pak nuceně vyvěšené varování. Peruánský úřad na ochranu spotřebitele ve spolupráci s 2 univerzitami provedl expertízu asi 4300 exponátů muzea (je soukromé). Výsledek je, že 92 exponátů je pochybných, zda jsou autentické či ne, ostatní jsou jednoznačně falza. Byla ustanovena komise pro další zkoumání exponátů, tak uvidíme.

Nejdřív jdem do podzemí, kde jsou právě ty světoznámé skvosty. Několik vitrín je neosvětlených, takže z toho člověk moc nemá. Uspořádání je trochu nepřehledné, ale věci to jsou opravdu moc pěkné a člověk se tu zdrží. Pak jdem do prvního patra, kde jsou textílie. To projdem mnohem rychlejc. Poslední část - přízemí - už jenom prolítnem. ve zkratce tu je velké množství zbraní sečných, bodných a střelných.

Vracíme se a procházíme se po centru, které se zdá být bezpečné a celkem hezké. Na hotelu ještě rozmlouváme se spolubydlícíma. Doporučujou Museum de la Nación a zvou nás na býčí zápasy, kam se zítra chystají (dneska šli na kohoutí, ale nějak to nevyšlo, tak nevíme, jestli na to můžem spolíhat). Jdou chlastat, co si už nemůžem dovolit, tak hrajem karty.

Den 53, neděle 2.9.2001
Hned ráno vyrážíme do města. Chcem si prohlédnout centrum a sehnat prašule, pač nemáme ani na hotel ani na taxíka na letiště a bohužel ani na jídlo. Ve snaze eliminovat transakční náklady procházíme velký kus Limy hleda bankomat a směnárnu. Dlouho neúspěšní, nakonec však jo. Z možností karta (limit 2000 a ten blbec automat dá v přepočtu buď 1000 a pak až 2500), marky (to jsou ale zlodějský kurzy), vyhrávají šeky s 3% dolu (normálně 2, ale chlápek co nás do týhle směnárny doved si vzal 1%, jinde ale šeky nebrali nebo dráž, takže to jde). Finančně zajištěni kupujem mate. V hotelu v 11:30 spolubydlící ještě spěj, postupně se ale buděj. S ohledem na finanční hotovost a pravděpodobnost koridy volíme Museum de la Nación. Vstup studentský (jen ISIC) za 3 sole. Jsou tu popsány jednotlivé národy Peru od prvopočátku po Inky. Vše je velmi přehledné a zajímavé s názornými ukázkami a muzeum zlata se s tim nedá srovnávat.

V hotelu je asi 15 lidí nadšeně vyměňujících zážitky z koridy. Jdem shánět na poslední chvíli zarpeňu (nakonec pěkná velká za 4 S). Za posledních 5 solů bez taxíku jdem do hospody v hotelu na pivo. Je to fakt příjemný, spousta zeleně, vůně jídla a velká želva, co je prej těžká, ale chrní, tak ji nevážim.

Den 54, pondělí 3.9.2001
Vstáváme v 3:30. Letadlo letí 7:03 a na letiště se tu musí přijít nejpozdějc 2 hodiny, někdo říká 3 hodiny, před odletem. Voda ve sprše je dost teplá. Jdem shánět taxíka. Na schodech potkáváme 2 Němce, taky jedou na letiště. Nechali si zavolat taxíka z hotelu, ale nějak nejede. Před hotelem je jeden VW brouk. Taxikář říká, že nás 4 vezme, Němci se dost rozmýšlej, nevěřej, že se tam můžem s báglama vejít. Moc jiných možností ale nemaj, tak to zkoušíme. Jde to a jedem. Němci jsou z toho na větvi a fotí to, nám to nijak vyjímečný, po všem tady, nepřijde. Taxík stojí 20 solů, takže nám ještě 10 zbyde. Za ceny na letišti se za to ale moc nepořídí. Fronta na odbavení je dlouhá a jde to pomalu. Ty 3 hodiny jsou na místě. Pak ještě zaplatit odletovou daň (25$/osoba, místňáci platěj 12 solů, je to velká zlodějna a mezinárodní ostuda, syčáci) a jde se do letadla.

První přestup - Miami. Sem jsem naplánoval výlet na Miami Beach (kde si dám zmrzlinu), do kterýho Terez nejde a o to bude zajímavější. U směnárny beru jakýsi katalog, kde je mapa Miami a v informacích se dozvídám, že budu muset jet dvěma busy, stojí to 1,25$ a trvá to hodinu. Doláčů mám 5 (rafinovaně po jednodolarovkách). Na otázku, kde přestupuju je mi sděleno, že je to na vysvětlování složitý a že se to dovim v brožurách, které dostávám. Brožury jsou 2 a jsou to trasy těch autobusů s jízdním řádem. Jdu na zastávku, kde jsou vesměs černoši. Bus J přijel a lidi do něj lezou předem a hází prachy do automatu a řidič jim dává lístky. Dělá jen to, nerozměňuje. Jednodoláče jsou na prd, chce to čtvrťáky. Maník za mnou mi bere doláče s tím, že to zaplatí za oba, což udělal a dostal 2 lístky. Dal mi čtvrťák. Požaduji další peníze a ptám se na cenu. Říká 1,25 + 0,25 za přestup, tedy 1,5. Dobrý, tak žádám čtvrťák. Odpověď: "No jo, jenže já ho nemám". Odchod. Sedim vedle něj, přeci jen je jediný, koho tu znám, čtvrťák obětuju za info. Říká, že je z Argentiny, kde mám asi přestupovat, že tu bydlení stojí 400$ měsíčně (all inclusive). Pomalu začínám chápat za pomoci mapy brožury.

Přestup (na trať S, ale je možné i C) se za pomoci dalších lidí zdařil. Celou dobu hlídám bágl a hlavně flísku, co jsem za něj zezadu připnul. Přeci jen Amerika je nebezpečná, všude spousta individuí, každý je podezřelý. Rozmlouvám s řidičem, říká ať vystoupim na Lincoln Road. Tuto ulici jako jedinou asi za 15 minut ohlásí. Beru to jako signál a vystupuju. Po 5 minutách chůze na slunci mimo klimatizaci je jasné, že flísku mi tu nikdo krást nebude + jelikož jsem pochopil brožury, mapu a zorientoval se v prostředí, přestávám mít strach. Jdu na pláž. V tričku, dlouhasech, pohorách, klobouku z alpaky a báglem s flískou vypadám trochu jinak než ostatní. To nezabránilo jednomu člověku zeptat se mě španělsky a pak ručně, jestli nevim, kde jsou sprchy. Nevim. Dělám fotky, hodnotim místní krásky. Některé se sluní nahoře bez, ale je to dost bída. Z televize jsem zvyklý na něco zcela jiného, asi to chtělo přestupovat v LA. Vracím se na ulici koupit zmrzlinu. Je tu spousta hotelů s bazény, barů a pár černých perel. Zmrzlina stojí 3 doláče, což si můžu dovolit. Bohužel bych si pak nemoh dovolit návrat na letiště, tak si tuto musim odepřít. Jdu ještě kus po South Beach, pozoruju cvrkot. Dle aut, hotelů a cen je tu silná koncentrace bohatství. Už se nebojim ani o foťák. Jdu na druhou stranu ostrova vyfotit panorama Miami. Přestože je po čtvrtý hodině, je tu výheň a co je horší přes hotely se nejde dostat k výhledu na Miami. Nic, musim jeden projít. U vchodu stojí 2 maníci, z nichž jeden vypadá na hlídače. Ptám se, zda to můžu projít. Přestali se bavit a hledí na mě. No nic, stejná věta, tentokrát ve španělštině. Nyní již odpověď přišla. Proč prý tam chci. No, pač si chci vyfotit budovy, Miami a tak.
- A co je problem?
- He?
- No, jestli je jako problem, že mám rád budovy nebo potřebuju detektivní agenturu, abych našel cestu.
- Ne, jenom se ptám, jestli je to možný projít.
- Jo, je.
- Tak fajn.

Po tomto podivuhodném rozhovoru již nic nestálo v cestě dalším fotkám. Uvnitř hotelu jsem ještě našel kšeft, kde jsem rozměnil na čtvrťáky a uvažoval o koupi nanuku, ale nakonec to neudělal, pač se ještě vrátim naproti na pláž. Což jsem vzápětí udělal a našel i obchod s nanukama (není to totéž co zmrzlina, ale je to levnější). A cena? 1,95$. Do háje, kdybych se nenechal ošulit s tím čtvrťákem, tak to vyšlo. Je čas k návratu, jdu s dostatečnou časovou rezervou. Jenže přijelo H a C ne a ne. Za 20 minut mi někdo řek, že můžu jet i H (přestup na 41st St.), tak jsem čekal asi 40 minut na zastávce, když přijelo druhý H. Čas je na pováženou. Naštěstí na přestupu J jelo asi za 5 minut (interval 20). Musím vypadat dost zkušeně neb se mě 1 člověk ptá, zda bus jede na letiště. To doufám. Je to nějaký Francouz, co cestoval po Státech měsíc a vyšlo ho to na 2000$. New York - LA - Miami. To je docela dost. Na letišti ještě dobíhám k British Airways, ale je to v pohodě. Navíc sedim u okýnka, tak si svoji dnešní cestu můžu prohlédnout ještě osvětlenou v noci.

Den 55, úterý 4.9.2001
Let přes pásma, kdy přibývaj hodiny je dost protivnej, míň spánku do druhýho dne. V Londýně je akorát otrava čekat 8 hodin na další letadlo. Našel jsem ale jeden cent s nápisem Isabela Afrika, takže nevim odkud je. Oblejzáme Duty-free obchody, který jsou pěkně mastný, tak alespoň nezávazně zkoušíme a vybíráme voňavky. To skončilo, když se nás v jednom obchodě cíleně zeptali, jestli si něco přejem. Chtěl jsem říct, že bych tý nejdražší voňavky koupil karton, ale mám už doma několik obsílek od Greenpeace kvůli spotřebě orchidejí, jenže jsem nevěděl, jak se anglicky řekne obsílka, tak jsme vyklidili bojiště. Při letu do Prahy sedíme hned za bussines třídou. Letěli v ní samí manažéři v obleku a 2 Angláni ve svetru. Když k nim přišla letuška s tím, co si daj k pití, říkali, že maj turistickou třídu, ale místo dostali sem. Ona na to, že to je jedno, že jednou seděj tady, tak jsou bussines a co si teda daj. A oni: Je možno šampaňský? - Samozřejmě. Jestli nekecali, tak tomu říkám využít situaci.

V Praze nás jako let z Londýna vůbec nekontrolovali, takže províst mate bylo v pohodě.