Peru a Bolívie 2001 |
Úvod Deník část 1 část 2 část 3 část 4 Další volby Fórum Cestování Ubytování Incký kříž Reklama na stránkách |
Den 43, čtvrtek 23.8.2001 Jedem do Zoológico Parque Natural. Ještě jsme chtěli do Musea Historical, který podle průvodce je vedle turistických informací, ale přesunuli ho do týhle zoo, takže to vyjde nastejno. Vstup je 2S/osoba. Vzhledem k tomu kde jsme, je tam všechno mnohem autentičtější než v Praze a je na co se dívat. Spousta ptáků, divoký prasata, opice, papoušci, tukan, puma, levhart, krokodýli, hadi, želvy (jedna byla na zádech, tak jsme ji klackem obrátili). Na konci ještě muzeum s místní keramikou indiánů Shipibo, kůžema, zbraněma indiánů apod. Odtud jedem zpátky a procházíme cestovky (je jich asi 6), jestli nejde džungle levnějc. Nějaký džungli ani nedělaj (jen výlety lodí do Iquitos a lety letadlem) a ostatní nabízej toho samýho člověka buď za 40$/den nebo za 3 dny 95$/osoba. Moc jsme si nepomohli, koukáme na jakýsi křesťanský koncert na náměstí a jdem do hostelu. Den 44, pátek 24.8.2001 Nutno říct, že Pucallpa je město, který bylo dlouho v sevření obchodu s narkotiky a teprve nyní se postupně osvobozuje a začíná jeho dynamický rozmach. Přesto výlety do džungle nejsou nijak organizovány a lze je dohodnout přes 2 agentury, které to dohadují hlavně pro 1 člověka (toho našeho), takže se nedá mluvit o nějaký konkurenci. 5 bloků od hlavního náměstí Plaza de Armas už končí asfaltka a jsou hliněné cesty, domy jsou i v bezprostřední blízkosti náměstí často ze dřeva a přes poledne tu jsou všichni buď ve stínu v domech nebo ve stínu na ulici a odpočívají. Tak nějak si představuju pověstné jihoamerické New Orleans. Turistů je tady opravdu málo. Po tom, co jsme si dohodli náš výlet jdeme vyklidit hostel, abysme nemuseli platit další den. Necháváme si tam ještě věci a jdem koupit repelent, filmy a najíst se. Když radostně sdělujeme recepčnímu, že ten výlet do džungle jsme sehnali, tak se udiveně ptá, proč chcem do džungle, když tam jsou jenom moskyti a aligátoři. No nic, jdeme. V polívce k obědu jsem našel stonožku, ale asi tam patřila, tak jsem ji sněd neb proteiny se hodí a dost jsme tu (hlavně v horách) vyhubli. Potom jedem k jezeru Yarinacocha, kde náš průvodce Gustavo bydlí. Všichni říkaj, jak je to výletní místo, ale je to dost špína. Už cestou tam projíždíme chudinský čtvrtě a tady je to jen o trochu lepší. Po příjezdu k nám přichází nějaký chlapík a nabízí výlet do pralesa s piraňama a aligátorama. Možná by tu teda nebyl problém sehnat jinýho průvodce asi levnějšího, ale ten náš je určitě lepší a když je doporučen, tak je to i jistější a lze to jen doporučit. Gustavo nás ubytovává hned vedle patrně své restaurace El Latino v dřevěné chatrči na břehu jezera. Sedíme na zápraží, je to dost pohoda, jako v Karibiku, ale špinavější. Vzhledem ke špíně o koupání jen uvažujem. Podél břehu jsou dřevěné domky nalepené na sobě a z hospod hraje hudba. Lidé tu procházejí po hliněné cestě a koukají na gringa. V naší chatrči je z překližek jako z příček vymezená místnost s jednou širší postelí, židlema a televizí. Je to ale bez vody. Od jezera je příjemně chladnějc, ptáci, kteří se nám v Pucallpě zdáli, že krouží vysoko na nebi, jsou tu na zemi a je vidět, že je to něco mezi supem a kondorem. Gustavo je tu asi pěkný kápo, protože když nás někdo nahání a řeknem, že jdem za ním, tak jde hned z cesty. Kousek od nás je Hospedaje El Pescador, která je v průvodci vedena jako nejlevnější a Gustavo říkal, že nás tam může ubytovat za 15S oba. Zvenku se mi zdá ale mnohem špinavější. Večer ještě koupíme banány, z kterejch děláme jugo, sedíme na zápraží a pozorujem cvrkot a nakonec hrajem karty sami a pak s dětma Gustava a sousedů. Den 45, sobota 25.8.2001 K večeři je vývar, v kterym je naše ryba a jako příloha vařený banány. Vypadá to dost odpudivě, ale jíst se to dá. Ryba je normální, takže dobrá, vývar je všude stejný a banány chutnaj jako suchý brambory. Ryby si dáváme každej 2. Když jsem dostával druhou (velkou), tak Gustavo řikal "Když tohle sníš, tak něco zvíš", ale ve španělštině to tak nevyznělo. Pak se bavili s našim hostitelem, že jsme první, kdo sbaštil 2 ryby, ostatní turisti (hlavně Němci) snědí max. 1 celou. Po večeři ještě kecáme. Dozvídáme se, že Fujimori zpacifikoval zemi. Hlavně v Pucallpě to bylo znát, pač tam bylo mraky teroristů, boje mezi nima i vraždění civilistů, spousta mrtvejch. Teď je to prý mnohem lepší, i když k tomu došlo tak, že teroristy vystříleli. Normálně prý pokropili dům a bylo to. No a když se kácí les, tak lítají třísky, takže prý pokropili každý, o kterym někdo řek, že tam jsou teroristi. Před spaním ještě stavíme na zemi (rozuměj prknech) přístřešek z moskytiéry, o kterym Gustavo říká Grand Sharaton. Ne, že bych s tim zcela souhlasil, ale budu se držet místního pojmosloví. Spíme v Grand Sharatonu, začínám to chápat s tim pivem. Den 46, neděle 26.8.2001 catauna - strom, jehož mléko se používá na puchýře (dole má široký kmen) Gustavo ukazuje druh moskyta, co přenáší malárii. Pozná se podle dlouhých zadních nohou. Později jsem na sobě přichytil několik při činu, tak jsem se jim také odvděčil pozorností. Po 5 hodinách dorážíme do vesnice ........, kde zaháníme žízeň mlékem z kokosového ořechu. Za vesnicí nás čeká člun s Josém, popojedem kus od vesnice a obědváme. Ryba palometa (je smažená) se zelim, rajčaty a smaženým maniokem, vynikající. Po jídle se máme rozhodnout, zda chceme do nějakýho kanálu, který je prý hezký nebo chytat piraně. Jednoznačně vyhrávají piraně. Návnadou jsou palomety, co nebyly k obědu. José prokázal, že je na vodě doma a chytil jich 6, Gustavo 3, Terez 2 a já chytil 4 ryby, ale ani jednu piraňu + jsem zlomil háček, když jsem se ho snažil nožem narovnat, pač jsem neúspěch svaloval na něj. Je pozdě, jedem do vesnice, kde budem spát než vyrazíme v noci na krokodýly. Když dorazíme k vesnici, beru ještě Terezin prut a nahazuju neb se lehce nevzdávám. A tu 2x hurá, sláva. To sme dobrý, to sme dobrý. Chytil jsem piraňu blanco. Má bílé břicho, pak je ještě roja s červenym břichem. Chvilku ještě rybařim, ale nic. Neva, jsem spokojen. K večeři jsou piraně a sladký housky. Na talíři už tak nebezpečně nevypadaj, ale v kyblíku z nich šel strach, hlavně když Gustavo jedný strčil do tlamy větvičku a ona ji rozpůlila. K jídlu jsou smažený celkem dobrý. Grand Sharaton rozděláváme v chýši a jdem spát neb nás v noci, až zajde měsíc Gustavo vzbudí na krokodýly. Je tu mraky komárů, ještě asi 10 minut jim vysvětluju, že ke mně do moskytiéry se nelítá. Den 47, pondělí 27.8.2001 Ráno je k snídani krokodýl. Půlka se peče na ohni a kusy masa jsou osmaženy s citronem a česnekem. Nedá mi to a ptám se, jestli takhle krokodýly nevyhuběj. Prý ne, je jich dost. U laguny, kde jsme byli včera jich má být hodně a velcí, ale nikdo je neloví, pač se s nima nechce tahat do vesnice. Před 20 lety to prý domorodci nelovili, ale už se to prej taky naučili. Ptám se, jestli jich neni každym rokem míň. Jo, je. Pěkný, takže oni si ani neuvědomujou, že si je brzo vyhuběj. Krokodýlí maso je dost chutný, takže neni důvod, proč s tím přestat. Vyrážíme zpět, je to dlouhá plavba po řece. K obědu jsou špagety se sardinkama a rajčetem + příloha brambory. Stavujem se ještě v indiánský vesnici San Francisco. Původně jsme uvažovali, že bychom tu i jednu noc přespali, ale je to dost komerční a spali jsme už u indiánů v pralese, takže to tu jenom projdem a vracíme se na loď. Dojedem do půlky Yarinachoche a jdem se koupat. Voda je teplá a je to výborný. Už jsme to dost potřebovali neb se potíme stále a 3 dny nekoupem. Vracíme se a před náma se objevují říční delfíni a za námi je kýčovitý západ slunce. Vysazujem Josého v San Juan, kde bydlí a v Yarinacoche kupujem banány na jugo a kukuřičnej chleba. Spíme zas u Gustava. Ještě nám dává sešit, kam máme napsat něco o výletě. Reference tu jsou od roku 98 a postupně jich přibývá. Hlavně tu lidi píšou o množství moskytů, vaření z říční vody a agresivním žebrání indiánských dětí. To je pravda. Píšem něco v podobnym smyslu + s těma krokodýlama. Jsem hotovej, jdu spát brzo. Den 48, úterý 28.8.2001 Den 49, středa 29.8.2001 Den 50, čtvrtek 30.8.2001 První naší dnešní zastávkou je Belo de las Nimfas. Jedeme z Tingo Maria colectivem po silnici směr Huánuco asi 25 minut- 1,5S/osoba. Tady se platí vstup 1 sol (za vlez do lesa, vlastně pralesa), všude je tu vegetace podobná džungli; naštěstí tu je menší horko a dusno, vlhkost tu je ale možná vyšší. Od silnice se stoupá asi 20 minut. Belo de las Nimfas je takový menší vodopádek s lagunkou zasazený v džungli, což vypadá moc pěkně. Ještě se dá vylézt asi 20 metrů výš, kde je prý další, ale nešli jsme tam, pač je tu dost vlhko, děsně nám to klouže a bylo by to o držku. Od Belo (někdy i Velo) de las Nimfas se dá jít ještě po pěšině asi 30 minut nahoru k jeskyni. Kolem ní řvou papoušci a v ní něco, co nevim co je, ale vědět to ani moc nechci (Terez říká že netopýři). Vracíme se zpátky na silnici a jedem asi 15 minut colectivem k Cuevas de las Pavas, což je jakési skalisko u řeky. Je tu udělaná cesta i s plotem, spousta lidí tu chodí a koupe se v řece. Dost výletní místo. S Belo de las Nimfas, kde vůbec nikdo nebyl se to nedá srovnávat a tak jdem ještě asi 25 minut po silnici směr Tingo a zahnem doprava na cestu ke Cascadas de Santa Carmen. Po cestě je to dalších 25 minut. Santa Carmen jsou vodopády větší a dá se u nich líp plavat než u Belo de las Nimfas. Je tu ještě jeden Peruánec s Peruánkou, kteří krom koupání ještě chytají raky nebo spíš ráčky, takže voda tu bude asi hodně čistá. V Tingo si večer ještě na náměstí dáváme pivo San Juan, které se honosí na etiketě nápisem Vyrobeno v Amazonii. Neni ale nic moc, Pilsen je lepší. Alespoň ale sundaváme etiketu na památku. Do hostelu odcházíme akorát včas, protože začíná nefalšovanej tropickej slejvák. Trvá asi hodinu a půl a na ulicích se za tu dobu vytvořily říčky. Den 51, pátek 31.8.2001 Tingo Maria je celkem pohodový dojezdový maloměsto. Jsme tu celkem za atrakci. Takhle nějak si asi přijde princ Charles nebo populární zpěváci. Nepřehánim, když napíšu, že polovina lidí co míjíme nás pozoruje a dost z nich na nás pokřikuje. Na Terez jako bloncku víc, což mi ani moc nevadí. Holt Diana je populárnější Charlese. Lidé jsou ale milí, policajt si s náma na přechodu podává ruku. Každej se ptá odkud jsme, někdo se chce i fotit. V 19:30 odjíždíme s Trans-Inter, S.A. do Limy. Je to třída especial, tak jsem zvědav na rozdíl od económico. Cena 20S/osoba je výborná, obecně je za ní económico, especial stojí 25 S. Autobus je pěkný a krátce po odjezdu nás čeká překvápko. Dostáváme 2 muffiny a rozlévají do skleniček kolu. Radši se ujišťujem, že je to zadarmo. Sedíme vzadu, zatáček je spousta a odpružený bus se houpe až mi je z toho šoufl, radši usínám. Den 52, sobota 1.9.2001 V Limě berem taxíka do hotelu Espaňa. Je to 10 bloků rovně + 2 vlevo od Plaza de Armas - 3,5S. Hotel Espaňa je velmi sympatické místo. Patří peruánskému malíři a je velmi vkusně zařízen. Na stěnách jsou pěkné obrazy a fotky, na chodbě sochy. Trochu sem nepatří model zrození Země a mumie v akváriu je hodně velký úlet. Ve druhém (posledním) patře je příjemná restaurace s normálními cenami. Nelze se divit, že je tu hodně lidí, i když teplá voda je horká jen pozdě v noci a brzo ráno. Jedem do muzea zlata. Colectivo je levnější než taxi, ale cesta trvá hodinu. V muzeu nejdřív překvapí cena 25 S na osobu (proč by to ale člověk nedal za kousky, které byly vystavovány v nejlepších evropských muzeích), a pak nuceně vyvěšené varování. Peruánský úřad na ochranu spotřebitele ve spolupráci s 2 univerzitami provedl expertízu asi 4300 exponátů muzea (je soukromé). Výsledek je, že 92 exponátů je pochybných, zda jsou autentické či ne, ostatní jsou jednoznačně falza. Byla ustanovena komise pro další zkoumání exponátů, tak uvidíme. Nejdřív jdem do podzemí, kde jsou právě ty světoznámé skvosty. Několik vitrín je neosvětlených, takže z toho člověk moc nemá. Uspořádání je trochu nepřehledné, ale věci to jsou opravdu moc pěkné a člověk se tu zdrží. Pak jdem do prvního patra, kde jsou textílie. To projdem mnohem rychlejc. Poslední část - přízemí - už jenom prolítnem. ve zkratce tu je velké množství zbraní sečných, bodných a střelných. Vracíme se a procházíme se po centru, které se zdá být bezpečné a celkem hezké. Na hotelu ještě rozmlouváme se spolubydlícíma. Doporučujou Museum de la Nación a zvou nás na býčí zápasy, kam se zítra chystají (dneska šli na kohoutí, ale nějak to nevyšlo, tak nevíme, jestli na to můžem spolíhat). Jdou chlastat, co si už nemůžem dovolit, tak hrajem karty. Den 53, neděle 2.9.2001 V hotelu je asi 15 lidí nadšeně vyměňujících zážitky z koridy. Jdem shánět na poslední chvíli zarpeňu (nakonec pěkná velká za 4 S). Za posledních 5 solů bez taxíku jdem do hospody v hotelu na pivo. Je to fakt příjemný, spousta zeleně, vůně jídla a velká želva, co je prej těžká, ale chrní, tak ji nevážim. Den 54, pondělí 3.9.2001 První přestup - Miami. Sem jsem naplánoval výlet na Miami Beach (kde si dám zmrzlinu), do kterýho Terez nejde a o to bude zajímavější. U směnárny beru jakýsi katalog, kde je mapa Miami a v informacích se dozvídám, že budu muset jet dvěma busy, stojí to 1,25$ a trvá to hodinu. Doláčů mám 5 (rafinovaně po jednodolarovkách). Na otázku, kde přestupuju je mi sděleno, že je to na vysvětlování složitý a že se to dovim v brožurách, které dostávám. Brožury jsou 2 a jsou to trasy těch autobusů s jízdním řádem. Jdu na zastávku, kde jsou vesměs černoši. Bus J přijel a lidi do něj lezou předem a hází prachy do automatu a řidič jim dává lístky. Dělá jen to, nerozměňuje. Jednodoláče jsou na prd, chce to čtvrťáky. Maník za mnou mi bere doláče s tím, že to zaplatí za oba, což udělal a dostal 2 lístky. Dal mi čtvrťák. Požaduji další peníze a ptám se na cenu. Říká 1,25 + 0,25 za přestup, tedy 1,5. Dobrý, tak žádám čtvrťák. Odpověď: "No jo, jenže já ho nemám". Odchod. Sedim vedle něj, přeci jen je jediný, koho tu znám, čtvrťák obětuju za info. Říká, že je z Argentiny, kde mám asi přestupovat, že tu bydlení stojí 400$ měsíčně (all inclusive). Pomalu začínám chápat za pomoci mapy brožury. Přestup (na trať S, ale je možné i C) se za pomoci dalších lidí zdařil. Celou dobu hlídám bágl a hlavně flísku, co jsem za něj zezadu připnul. Přeci jen Amerika je nebezpečná, všude spousta individuí, každý je podezřelý. Rozmlouvám s řidičem, říká ať vystoupim na Lincoln Road. Tuto ulici jako jedinou asi za 15 minut ohlásí. Beru to jako signál a vystupuju. Po 5 minutách chůze na slunci mimo klimatizaci je jasné, že flísku mi tu nikdo krást nebude + jelikož jsem pochopil brožury, mapu a zorientoval se v prostředí, přestávám mít strach. Jdu na pláž. V tričku, dlouhasech, pohorách, klobouku z alpaky a báglem s flískou vypadám trochu jinak než ostatní. To nezabránilo jednomu člověku zeptat se mě španělsky a pak ručně, jestli nevim, kde jsou sprchy. Nevim. Dělám fotky, hodnotim místní krásky. Některé se sluní nahoře bez, ale je to dost bída. Z televize jsem zvyklý na něco zcela jiného, asi to chtělo přestupovat v LA. Vracím se na ulici koupit zmrzlinu. Je tu spousta hotelů s bazény, barů a pár černých perel. Zmrzlina stojí 3 doláče, což si můžu dovolit. Bohužel bych si pak nemoh dovolit návrat na letiště, tak si tuto musim odepřít. Jdu ještě kus po South Beach, pozoruju cvrkot. Dle aut, hotelů a cen je tu silná koncentrace bohatství. Už se nebojim ani o foťák. Jdu na druhou stranu ostrova vyfotit panorama Miami. Přestože je po čtvrtý hodině, je tu výheň a co je horší přes hotely se nejde dostat k výhledu na Miami. Nic, musim jeden projít. U vchodu stojí 2 maníci, z nichž jeden vypadá na hlídače. Ptám se, zda to můžu projít. Přestali se bavit a hledí na mě. No nic, stejná věta, tentokrát ve španělštině. Nyní již odpověď přišla. Proč prý tam chci. No, pač si chci vyfotit budovy, Miami a tak. Po tomto podivuhodném rozhovoru již nic nestálo v cestě dalším fotkám. Uvnitř hotelu jsem ještě našel kšeft, kde jsem rozměnil na čtvrťáky a uvažoval o koupi nanuku, ale nakonec to neudělal, pač se ještě vrátim naproti na pláž. Což jsem vzápětí udělal a našel i obchod s nanukama (není to totéž co zmrzlina, ale je to levnější). A cena? 1,95$. Do háje, kdybych se nenechal ošulit s tím čtvrťákem, tak to vyšlo. Je čas k návratu, jdu s dostatečnou časovou rezervou. Jenže přijelo H a C ne a ne. Za 20 minut mi někdo řek, že můžu jet i H (přestup na 41st St.), tak jsem čekal asi 40 minut na zastávce, když přijelo druhý H. Čas je na pováženou. Naštěstí na přestupu J jelo asi za 5 minut (interval 20). Musím vypadat dost zkušeně neb se mě 1 člověk ptá, zda bus jede na letiště. To doufám. Je to nějaký Francouz, co cestoval po Státech měsíc a vyšlo ho to na 2000$. New York - LA - Miami. To je docela dost. Na letišti ještě dobíhám k British Airways, ale je to v pohodě. Navíc sedim u okýnka, tak si svoji dnešní cestu můžu prohlédnout ještě osvětlenou v noci. Den 55, úterý 4.9.2001 V Praze nás jako let z Londýna vůbec nekontrolovali, takže províst mate bylo v pohodě. |